Typ:  speciální modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-19 (Farmer A) zastávající poslání vzdušné zkušebny

Určení:  vývoj tankovací techniky za pomoci tankovacího systému kategorie „hadice – žerď“ z dílny OKB-918 S.M. Alexejeva

Odlišnosti od letounu MiG-19 (Farmer A):

- absence všech tří kanónů a vnitřního páru křídelních zbraňových závěsníků nacházejícího se za šachtami hlavního podvozku

- instalace makety 750 mm trubicovitého nástavce pro doplňování paliva za letu (č.1) na náběžné hraně levé poloviny křídla, v oblasti mezi trupem a aerodynamickým hřebenem (jeho „špice“ se nachází na úrovni vrcholu překrytu pilotní kabiny, resp. ve vzdálenosti 1 400 mm od okraje příďového lapače vzduchu, resp. ve vzdálenosti 550 mm od levého boku trupu)

- instalace makety 800 mm trubicovitého nástavce pro doplňování paliva za letu (č.2), přímo nad příďovým kruhovým lapačem vzduchu, vpravo od podélné osy trupu (jeho vzdálenost od podélné osy trupu činí 250 mm)

- instalace dvou maket trubicovitých nástavců pro doplňování paliva za letu (č.3 a č.4) na náběžné hraně pravé poloviny křídla (v oblasti mezi trupem a aerodynamickým hřebenem), ve vzdálenosti 1 800 mm a 2 615 mm od podélné osy trupu, resp. ve vzdálenosti 1 050 mm a 1 850 mm od pravého boku trupu (zatímco „špice“ nástavce č.3 se nachází ve vzdálenosti 2 000 mm před náběžnou hranou křídla, resp. ve vzdálenosti 1 800 mm od příďového lapače vzduchu, v případě „špice“ nástavce č.4 tomu je 1 000 mm, resp. 4 000 mm)

Historie:  Protože těžký proudový strategický bombardovací letoun typu M-4 (Bison A) z hlediska doletu znatelně zaostával za technickým zadáním, v září roku 1953 byla OKB-23 V.M. Mjasiščeva pověřena začleněním systému pro doplňování paliva za letu do palivového systému tohoto stroje. V SSSR byly přitom tehdy k dispozici hned dva systémy pro doplňování paliva za letu, a to systém „křídlo – křídlo“ z dílny I.I. Šelesta a V.S. Vasyanina a systém „hadice – žerď“ z dílny OKB-918 S.M. Alexejeva. Prvně uvedený systém byl navržen pro středně těžké bombardéry řady Tu-4 (Bull) a Tu-16 (Badger) z dílny A.N. Tupoleva a pracoval zcela autonomně. Vlastní doplnění se dělo tak, že letoun „příjemce“ levým koncem svého křídla, do něhož bylo vetknuto vlastní tankovací zařízení, „přejel“ přes tankovací hadici, která byla vysunuta z pravého konce křídla vzdušného tankeru. K připojení hadice docházelo zcela autonomně. Letoun „příjemce“ se tedy nemusel pohybovat v úplavu vzdušného tankeru a navíc s ním nemusel nepřetržitě letět v těsné formaci, což vždy představuje velmi nebezpečnou operaci a navíc to klade zvláštní nároky na vycvičenost posádky. Tankovací zařízení z dílny OKB-918 se zase sestávalo z tankovací jednotky, která byla opatřena bubnem s 50 m dlouhou stabilizovanou tankovací hadicí, a trubicovitého tankovacího nástavce. Zatímco tankovací jednotka se umisťovala, spolu s přídavnými palivovými nádržemi, do prostor trupové pumovnice, instalace trubicovitého tankovacího nástavce se nacházela na hřbetu přídě trupu, přímo před pilotní kabinou. Z hlediska celkového pojetí tedy šlo o obdobný tankovací systém, jaký navrhla britská společnost Flight Refulling Ltd. Mjasiščevova volba přitom padla na druhý uvedený systém, a to i přesto, že kladl větší nároky na vycvičenost posádky. Jiná volba beztak nebyla, protože v případě použití tankovacího systému z dílny I.I. Šelesta a V.S. Vasyanina by se dostal do střetu se svým úhlavním konkurentem A.N. Tupolevem, který měl tehdy značný politický vliv. Pro potřeby vývoje tankovací techniky za pomoci tankovacího systému typu „hadice – žerď“ Alexejevovi OKB-918 byl nejprve takto pojatým tankovacím systémem, resp. jeho maketou, opatřen jeden frontový bombardér typu Il-28 Beagle (v.č. 2402101 / rudá 01) a jeden frontový stíhač typu MiG-19 Farmer A (v.č. N59210110 / rudá 10). Protože měl letoun MiG-19 Farmer A (rudá 10) vypomoci též s volbou nejvíce vhodné pozice pro tankovací nástavec, zmíněný stroj obdržel instalaci hned čtyř maket tankovacích nástavců, jednoho na náběžné hraně levé poloviny křídla, jednoho na přídi trupu, vlevo od podélné osy, a dvou na náběžné hraně pravé poloviny křídla. Všechny výše uvedené změny přitom do konstrukce letounu MiG-19 Farmer A (rudá 10) vnesl, na konci roku 1957, personál zkušebního institutu LII ze Žukovského. Protože šlo o ryze experimentální stroj, zcela postrádal instalaci výzbroje. Letoun Il-28 (Beagle) (rudá 01) zase obdržel instalaci bubnu s 5 mm ocelovým lanem s kuželovitým záchytným zařízením tankovací hadice, které vykazovalo průměrem 640 mm, na konci uvnitř trupové pumovnice. Při zkušebních letech bylo přitom zmíněné lano odvíjeno tak, aby se záchytné zařízení nacházelo ve vzdálenosti 42 m za zádí trupu. Ke vzájemnému spojení MiGu-19 Farmer A (rudá 10) s letounem typu Il-28 Beagle (rudá 01), který zastával funkci imitátoru vzdušného tankeru, docházelo ve výšce okolo 7 000 m při rychlosti 450 až 470 km/h. K napojení na koncové záchytné zařízení tankovací hadice docházelo při stoupání. V průběhu posledních 10-ti až 20-ti m se oba zmíněné letouny k sobě přibližovaly rychlostí 0,3 až 12 m/s (1 až 30 km/h). Vzájemné spojení přitom netrvalo déle než 3 až 5 sec. Mezi 18. zářím a 27. prosincem letoun MiG-19 Farmer A (rudá 10) vykonal celkem 10 letů. V průběhu osmi z nich bylo uskutečněno celkem 166 pokusů o kontakt (4 při prvním, 7 při druhém, 5 při třetím, 33 při pátém, 41 při šestém, 12 při sedmém, 34 při osmém a 30 při devátém), z toho 21 úspěšných (2 při prvním, 2 při druhém, 2 při třetím, 1 při pátém, 2 při šestém, 1 při sedmém, 2 při osmém a 9 při devátém). Většinu z těchto letů přitom letoun MiG-19 Farmer A (rudá 10) absolvoval s přídavnými palivovými nádržemi v podvěsu. Poslední, desátý, let ale předčasně ukončila mimořádná událost. Při pokusu o kontakt bylo totiž záchytné zařízení tankovací hadice nasáto příďovým lapačem vzduchu. Jeho fragmenty pak poškodily jednu z pohonných jednotek. Z výsledků zkoušek letounů Il-28 Beagle (rudá 01) a MiG-19 Farmer A (rudá 10) přitom vyplynulo, že snadnost napojení tankovacího nástavce na záchytné zařízení tankovací hadice závisí zejména na stabilitě tankovací hadice. Napojení na záchytné zařízení tankovací hadice příďovým nástavcem bylo relativně snadné. Vzájemná přibližovací rychlost přitom činila pouhých 0,3 až 0,5 m/s. Napojení křídelními tankovacími nástavci při rychlostech sblížení nižších než 2 m/s bylo ale prakticky nemožné, protože tankovací hadice, kterou zastupovalo ocelové lano, sebou házela 2 až 3 m ze strany na stranu. Při přibližovacích rychlostech 7 až 12 m/s nicméně tento nežádoucí jev vykazoval znatelně nižší intenzitou. K tomu byly ale již zapotřebí pokročilé pilotní dovednosti. Instalace tankovacího nástavce na náběžné hraně křídla byla navíc velmi nepraktická. Při použití takto situovaného tankovacího nástavce totiž pilot musel upírat pozornost směrem do strany dozadu, což bylo vzhledem k tomu, že se pohyboval se svým letounem přímo za vzdušným tankerem, velmi nebezpečné. Výsledky zkoušek letounů Il-28 Beagle (rudá 01) a MiG-19 Farmer A (rudá 10) byly nicméně považovány pouze za předběžné. V operačním provedení se totiž za pomoci těchto dvou strojů testované záchytné zařízení mělo nacházet na konci pryžové hadice, která vykazuje větší elasticitou než ocelové lano. Již od počátku se tedy předpokládalo, že se záchytné zařízení umístěné na konci tankovací hadice bude chovat úplně jinak.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí sériového MiGu-19)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-9B (Mikulin AM-9B) s max. tahem po 2 600 kp / 3 250 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        ?

Výzbroj:     žádná (na křídelní závěsníky tohoto modelu se umisťují pouze 760 l PTB typu PTB-760)

Poslední úpravy provedeny dne: 13.7.2014