LII (Mikojan-Gurjevič) UTI MiG-15 („ST-10“)

Typ:  speciální modifikace cvičně-bojového letounu typu UTI MiG-15 (Midget) zastávající roli vzdušné zkušebny

Určení:  prověřování činnosti vystřelovacích sedaček druhé generace pro proudové stíhací letouny

Odlišnosti letounu „ST-10“ (modrá 101^U) od letounu UTI MiG-15 (Midget):

- instalace testované vystřelovací sedačky uvnitř modifikovaného předního nebo zadního kokpitu – zatímco v prvně uvedeném provedení se tento model vyznačoval instalací plechového krytu s rozměrným hřbetním otvorem na místo výklopného (směrem doprava) středního dílu společného průzračného překrytu dvoumístné pilotní kabiny, druhé uvedené provedení bylo opatřeno nízkým směrem dozadu výrazně protaženým (téměř až ke kořeni náběžné hrany SOP) „plechovým“ kytem s rozměrným hřbetním otvorem na místo posuvného (směrem dozadu) zadního dílu společného průzračného překrytu dvoumístné pilotní kabiny

- instalace filmových kamer uvnitř vystouplých polokapkovitých krytů nacházejících se na horní ploše křídla, poblíž koncových oblouků (za jejich pomoci je pořizován záznam zkušební katapultáže)

Historie:  Při nouzovém opouštění kokpitu stíhacích letounů při vysokých rychlostech za pomoci sovětských vystřelovacích sedaček první generace, kterými byly vybaveny i proudové frontové stíhače řady MiG-15 (Fagot), první masově vyráběné stíhací letouny sovětské konstrukce s proudovým pohonem, velmi často docházelo ke zranění. Tyto vystřelovací sedačky totiž pilotovi neposkytovaly ochranu před proudem vzduchu. Protože navíc nebyly opatřeny stabilizačním systémem, krátce po opuštění kokpitu se často přetáčely hlavou směrem dolů. Z tohoto důvodu padlo rozhodnutí, aby byla druhá generace vystřelovacích sedaček pro stíhací letouny opatřena stabilizačním systémem a štítem zajišťujícím pilotovi ochranu před proudem vzduchu. Funkci zmíněného štítu měl přitom zastávat přímo průzračný překryt pilotní kabiny. Překryt pilotní kabiny měl být tedy vystřelován spolu vystřelovací sedačkou, se kterou měl být propojen. Naproti tomu zvažované pojetí kokpitu stíhacích letounů jako oddělitelná záchranná kapsle s padákovým přistávacím systémem (alá americký F-111 Aardvark) bylo pro technickou komplikovanost zamítnuto. Vývoj vystřelovacích sedaček nové generace se samozřejmě neobešel bez několika pozemních a vzdušných zkušeben. Za pomoci jedné takové pozemní zkušebny byl prověřován stabilizační systém při vysokých rychlostech (až do 1 000 km/h). K tomu byly využívány figuríny pilotů. Posláním další pozemní zkušebny se zase stalo studium vlivu přetížení na pilota při katapultáži. Efektivita průzračného štítu chránícího pilota při opouštění kokpitu za pomoci vystřelovací sedačky před proudem vzduchu byla zase prověřována na speciálně upraveném dvoumotorovém pístovém bombardéru typu Tu-2 (Bat). Pro potřeby zkoušek vystřelovací sedačky opatřené stabilizačním systémem i ochranným štítem byl v roce 1954 zkušebním institutem LII ze Žukovského upraven jeden sériový exemplář dvoumístného cvičně-bojového UTI MiGu-15 (Midget). Konkrétně přitom šlo o letoun s výrobním číslem 10101 a modrým trupovým číslem 101^U z linky kujbyševského závodu č.1. Specializovaná modifikace UTI MiGu-15 (Midget) zastávající poslání vzdušné zkušebny vystřelovacích sedaček vešla ve známost pod továrním kódem „ST-10“ a byla uzpůsobena pro vystřelování nejen figurín, ale i živých zkušebních pilotů. Speciál „ST-10“ (modrá 101^U) létal hned ve dvou úpravách. Zatímco v té první se instalace testované vystřelovací sedačky nacházela v předním, v té druhé byla umístěna v zadním kokpitu. Kokpit, který ukrýval vystřelovací sedačku, byl přitom opatřen plechovým krytem s rozměrným hřbetním otvorem. Toto řešení totiž usnadňovalo montáž a demontáž zkoušené vystřelovací sedačky a zároveň snižovalo intenzitu turbulentního proudění vzduchu v okolí kokpitu. Ve které z těchto dvou úprav prototyp „ST-10“ (modrá 101^U) létal nejprve a ve které potom, není bohužel známo. Záznam zkušebních katapultáží byl pořizován za pomoci dvou filmových kamer, které se nacházely uvnitř vystouplých polokapkovitých krytů umístěných na horní ploše křídla, poblíž koncových oblouků. Kromě toho byl speciál typu „ST-10“ opatřen kresbami kalibračních značek na bocích přední části trupu, přímo před kořeny náběžné hrany křídla, na bocích zadní části trupu, v oblasti aerodynamických brzd, a na bocích SOP, přímo pod a nad uchycením VOP. V počáteční fázi zkušebního programu byly z kokpitu letounu „ST-10“ (modrá 101^U) vystřelovány speciálně upravené standardní vystřelovací sedačky stíhacího MiGu-15 (Fagot) se zámky průzračného překrytu, který se při katapultáži uzamykal v pozici s přední částí u pilotových nohou a zadní částí u pilotovi hlavy, a novým systémem bezpečnostních pásů. Takto modifikovaná vystřelovací sedačka MiGu-15 (Fagot) vážila 225 kg (i s překrytem) a z kokpitu byla vystřelována rychlostí 18,5 až 19,0 m/sec za pomoci speciálního teleskopického zařízení. V průběhu zkušebního programu bylo za pomoci tohoto stroje odzkoušeno hned několik typů stabilizačních systémů vystřelovací sedačky, včetně čtyř typů stabilizačních padáků umístěných na teleskopické tyči připevněné k zadní části opěradla, a několik typů zámků průzračného překrytu. V rámci zmíněných zkoušek byla prověřována též činnost systému, který zajišťoval oddělení průzračného překrytu od sedačky v průběhu sestupu. Po završení zkoušek byla vystřelovací sedačka se stabilizačním systémem a ochrannými štítem v podobě posuvného průzračného překrytu pilotní kabiny schválena pro použití na všech stíhacích letounech s rychlostí vyšší než 1 000 km/h, jakými byly typy Je-2 (Faceplate), Je-5 (Fishbed A), Je-50 a I-3U z dílny OKB MiG. Později byly na vzdušnou zkušebnu vystřelovacích sedaček upraveny ještě dva UTI MiGy-15 (Midget). Konkrétně přitom šlo o letoun s výrobním číslem 10102 a modrým trupovým číslem 102^U z linky kujbyševského závodu č.1 a letoun s výrobním číslem 10993401 a modrým trupovým číslem 104^U z linky závodu č.99 z Ulan-Ude. Oba zmíněné stroje se podílely na vývoji vystřelovací sedačky typu „SK“ dvoumachového frontového stíhače typu MiG-21F (Fishbed C). Zatímco první z nich, 102^U, létal v jedné jediné konfiguraci s instalací testované vystřelovací sedačky v zadním kokpitu, u tohoto druhého, 104^U, byla testovaná vystřelovací sedačka umístěna buďto v předním nebo v zadním kokpitu. Ve které z těchto dvou úprav létal nejprve a ve které potom, není bohužel známo.

Verze:

ST-10 (modrá 101^U) – první exemplář letounu „ST-10“. Tento model létal ve dvou úpravách. Zatímco jedna z nich se vyznačovala instalací testované vystřelovací sedačky uvnitř předního kokpitu opatřeného plechovým krytem s rozměrným hřbetním otvorem na místo výklopného (směrem doprava) průzračného krytu (pevný průzračný čelní štítek přitom zůstal zachován), v té druhé byla instalace testované vystřelovací sedačky umístěna uvnitř modifikovaného zadního kokpitu opatřeného nízkým protáhlým (téměř až ke kořeni náběžné hrany SOP) plechovým krytem s rozměrným hřbetním otvorem na místo odsuvného (směrem dozadu) průzračného krytu. Ve které z těchto dvou úprav prototyp „ST-10“ (modrá 101^U) létal nejprve a ve které potom, není bohužel známo.

ST-10 (modrá 102^U) – druhý exemplář letounu „ST-10“. U tohoto stroje se testovaná vystřelovací sedačka umisťovala do zadního kokpitu. Ten byl přitom opatřen protáhlým plechovým krytem s rozměrným hřbetním otvorem na místo odsuvného (směrem dozadu) průzračného krytu. Plechový kryt zadního kokpitu letounu „ST-10“ (modrá 102^U) byl ale v porovnání s krytem předchozího stroje znatelně robustnější a delší. Jeho zakončení se nacházelo přímo u kořene SOP.

ST-10 (modrá 104^U) – třetí exemplář letounu „ST-10“. Tento model létal ve dvou úpravách. Jedna z nich se vyznačovala instalací testované vystřelovací sedačky uvnitř modifikovaného předního kokpitu opatřeného jednodílným průzračným překrytem obdobné konstrukce, jakou měl překryt pilotní kabiny MiGu-21F (Fishbed C). Ten byl v porovnání s původním dvoudílným překrytem předního kokpitu UTI MiGu-15 (Midget), který se sestával z pevného čelního štítku a výklopné (směrem doprava) zadní části, delší a nižší. Z tohoto důvodu bylo nezbytné mezi něj a překryt zadního kokpitu vetknout pevný úzký „schodovitý“ spojovací díl.  Na rozdíl od překrytu, kterým byly opatřeny sériové MiGy-21F (Fishbed C), ale postrádal instalaci neprůstřelného skla. Toto uspořádání nebylo příliš šťastným řešením. Překryt zadního kokpitu „obnažený“ vystřelením sedačky i s překrytem předního kokpitu totiž vyvozoval vzdušné turbulence, které nemálo komplikovaly pilotáž. V druhé konfiguraci letounu se instalace testované vystřelovací sedačky nacházela v modifikovaném zadním kokpitu. Ten byl přitom opatřen výklopnou zadní částí dvoudílného průzračného překrytu letounu typu Su-7 (Fitter A). Na hřbetu jeho zádě se však nacházela šípová stabilizační ploška. Protože překryt pilotní kabiny letounu typu Su-7 (Fitter A) vykazoval větší délkou než překryt zadního kokpitu UTI MiGu-15 (Midget), jeho instalace si vyžádala znatelně prodloužit vystouplou „plechovou“ základnu směrem dozadu. Ta přitom nyní končila až na úrovni odtokové hrany křídla. Ve které z těchto dvou úprav prototyp „ST-10“ (modrá 104^U) létal nejprve a ve které potom, není bohužel známo.

Vyrobeno:  tři exempláře (vznikly konverzí sériových UTI MiGů-15)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    jeden pilot a jeden zkušební parašutista

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov RD-45F (bezlicenční kopie britského typu Rolls-Royce Nene II) s max. tahem 2 270 kp

Radar:        žádný

Výzbroj:     ?

Poslední úpravy provedeny dne: 7.5.2014