Mikojan-Gurjevič MiG-21bis (Je-7bis) (‘Fishbed L/N’)

Typ:  pokročilá modifikace lehkého frontového stíhacího letounu typu MiG-21SM (Fishbed J) optimalizovaná pro manévrový vzdušný boj

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu MiG-21SM (Fishbed J):

- instalace silnějšího a ekonomičtějšího motoru typu R-25-300, který ve výškách do 4 000 m dokáže po dobu 3 minut podávat tah až 9 900 kp, uvnitř zadní části trupu na místo 6 490 kp motoru typu R-13-300 – tato změna v pohonném systému si vyžádala zvětšit průměr příďového kruhového lapače vzduchu z 870 mm na 900 mm (tvar a rozměry regulačního kužele přitom zůstal bez změn)

- instalace nové palivové nádrže č.7 s větším objemem (600 l vs 510 l) uvnitř robustnější hřbetní trupové nástavby, která plynule navazuje na průzračný překryt pilotní kabiny (hřbetní nástavba tohoto modelu je protažena až k vřetenovitému pouzdru brzdícího padáku, který se nachází na odtokové hraně svislé ocasní plochy, přímo pod směrovým kormidlem, a navíc vykazuje mírně větším průřezem než vlastní překryt pilotní kabiny, zatímco hřbetní nástavba MiGu-21SM nikterak nevystupuje přes obrys překrytu pilotní kabiny, přičemž její zakončení se nachází u kořene náběžné hrany SOP) – to sebou přineslo vzrůst zásoby paliva na 2 880 l

- modifikovaný palivový systém instalací dalšího čerpadla pro přídavné spalování

- instalace radiolokátoru typu RP-22M Safír-21M (Jay Bird), který je schopen sledovat vzdušné cíle i na pozadí země, uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu na místo radiolokátoru typu RP-22SM (Jay Bird)

- odlehčená konstrukce draku záměnou některých ocelových konstrukčních celků titanovými

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-13M (AA-2 Atoll), R-55 (AA-1 Alkali) a R-60 (AA-8 Aphid) a později též i o PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60M (AA-8 Aphid); PLŘS typu R-60/-60M (AA-8 Aphid) obvykle využívaly zdvojené odpalovací lišty typu APU-60-2 (díky tomu bylo možné na jeden pár křídelních závěsníků umístit hned čtyři tyto střely)

Historie:  Protože bombardovací a útočné letouny pohybující se vysokou rychlostí ve velkých výškách byly pro pozemní protivzdušné raketové systémy, které doznaly masového rozšíření již ve druhé polovině 50. let, velmi snadným cílem, v polovině 60. let Americké vzdušné síly (USAF) přišly s novou taktikou vzdušných útoků. Zmíněná taktika přitom spočívala v letu vysoce podzvukovou rychlostí v přízemních výškách. V přízemních výškách byly totiž útočné letouny velmi obtížně odhalitelným cílem, protože „podlétávaly“ zorná pole radiolokačních stanic PVO. Kromě toho se vyhnuly i nebezpečí ze vzduchu, protože zbraňové systémy všech tehdejších sovětských přepadových stíhacích letounů nebyly schopny sledovat a zaměřovat vzdušné cíle nacházející se na pozadí země. Změn přitom doznala též podoba vzdušného boje. S pominutím doktríny globální války se totiž dostal opět do popředí manévrový vzdušný boj ve středních a malých výškách. Z tohoto důvodu začaly být znovu kladeny větší nároky na obratnost stíhacích letounů, které ale byly do té doby projektovány zejména pro vysokou rychlost a stoupavost. Za podmínek globální války, ke které naštěstí nedošlo, totiž měly sloužit výhradně k ničení bombardovacích letounů za pomoci PLŘS a k tomu nebylo větší manévrovatelnosti zapotřebí. Na konci 60. let tvořily páteř stíhacích pluků VVS zejména letouny řady MiG-21 (Fishbed). První sériově vyráběné verze tohoto úspěšného stroje v podobě modelu MiG-21F (Fishbed C) a MiG-21F-13 (Fishbed C/E) byly sice výbornými stíhači pro manévrový vzdušný boj, nicméně všechny následující verze se jim z hlediska obratnosti rozhodně nevyrovnaly. Toto přitom bylo důsledkem verze od verze vzrůstající vzletové hmotnosti v důsledku zástavby radiolokátoru a dalšího vybavení a v neposlední řadě též objemnějších palivových nádrží. V únoru roku 1971 proto OKB MiG obdržela zadání na pokročilou pro manévrový vzdušný boj v malých a středních výškách optimalizovanou modifikaci posledního člena rodiny MiG-21 (Fishbed) v podobě typu MiG-21SM (Fishbed J). Zmíněný výnos ale obsahoval též specifikace na pohonnou jednotku tohoto modelu. Ta přitom měla vykazovat tahem 7 100 kp v režimu přídavného spalování. V malých a středních výškách při rychlostech okolo M=1 měla být však schopna krátkodobě vyvíjet tah až 9 600 kp. Do prací na projektu proudového motoru disponujícího těmito parametry se nicméně konstrukční kancelář OKB-300 S.K. Tumanského pustila ještě před vypsáním výše uvedeného oficiálního technického zadání. Zmíněná pohonná jednotka vešla ve známost pod označením R-25-300 a ve výškách do 4 000 m byla schopna, po dobu 3 minut, podávat tah celých 9 900 kp. Vzletový tah motoru typu R-25-300 v režimu přídavného spalování činil 7 100 kp. Požadovaná modifikace MiGu-21SM (Fishbed J) vešla ve známost pod prototypovým označením Je-7bis, služebním označením MiG-21bis (Fishbed L/N) a výrobním kódovým označením iz.75 a kromě motoru typu R-25-300 obdržela též, v reakci na stížnosti na malý dolet letounů řady MiG-21 (Fishbed) ze strany některých provozovatelů, instalaci objemnější palivové nádrže uvnitř rozšířené hřbetní trupové nástavby. Ta nyní mírně vystupovala z obrysu průzračného překrytu pilotní kabiny. Protože obří 900 l „hřbetní“ nádrž modelu MiG-21SMT/MT (Fishbed K), který rovněž vycházel z MiGu-21SM (Fishbed J), měla neblahý vliv na letové výkony a obratnost, konstrukční tým OKB MiG letoun typu MiG-21bis (Fishbed L/N) opatřil méně robustní hřbetní nástavbou s menší a lehčí palivovou nádrží s objemem 600 l. Hřbetní nástavba MiGu-21bis (Fishbed L/N) sice zasahovala až k pouzdru brzdícího padáku, jako hřbetní nástavba MiG-21SMT/MT (Fishbed K), nevystupovala však tolik z obrysu překrytu pilotní kabiny. Řešení „hřbetní“ palivové nádrže MiGu-21bis (Fishbed L/N) bylo tedy výsledkem kompromisu mezi doletem, obratností a letovými výkony. Změnami ale prošel též zbraňový systém. Jeho součástí se konkrétně stal modifikovaný radiolokátor typu Safír-21 (Jay Bird) v podobě typu Safír-21M (Jay Bird) a nové typy krátkodosahových PLŘS, které vykazovaly větší obratností a v neposlední řadě též větším dosahem. Letové zkoušky prototypů MiGu-21bis (Fishbed L/N) se rozeběhly ještě v roce 1971. Součástí výrobního programu závodu č.21 z Gorkého se letoun typu MiG-21bis (Fishbed L/N) stal rok nato. Do roku 1985 přitom brány zmíněného podniku opustilo celkem 2 013 tohoto posledního sériově vyráběného modelu z řady MiG-21 (Fishbed), 35 v roce 1972, 165 v roce 1973, 210 v roce 1974, 100 v roce 1975, 150 v roce 1976, 222 v roce 1977, 172 v roce 1978, 200 v roce 1979, 200 v roce 1980, 179 v roce 1981, 140 v roce 1982, 110 v roce 1983, 121 v roce 1984 a 9 v roce 1985. V Gorkém se vyráběly jak letouny pro Sovětské VVS a PVO, tak i letouny vyhrazené na export. Naproti tomu produkce prakticky všech předchozích jednomístných exportních MiGů-21 (Fishbed) obstarával moskevský závod č.30. Letoun typu MiG-21bis (Fishbed L/N) byl vyráběn hned ve dvou úpravách, a to v úpravě pro VVS (Fishbed N) a úpravě pro PVO (Fishbed L). Zatímco úprava letounu typu MiG-21bis (Fishbed L/N) pro PVO byla opatřena navigačním datalinkem typu Lazur-M, který sloužil pro navádění na vzdušné cíle za pomoci automatizovaných pozemních naváděcích stanovišť systému Vozduch-1, úprava tohoto stroje pro VVS se vyznačovala instalací radionavigačního systému blízké navigace typu Poljot-OI. Ten byl zase určen pro navádění na přistání za ztížené viditelnosti. Dalších 295 MiGů-21bis (Fishbed L/N), v exportním provedení iz.75A (Fishbed L), bylo postaveno, v letech 1980 až 1987, závodem z Ozaru indického konsorcia HAL (Hindustan Aeronautics Ltd.). Ke kompletaci prvních 75-ti těchto letounů ale zmíněný indický závod použil originální konstrukční celky, které převzal, v roce 1977, přímo od sovětského výrobce. Do výzbroje VVS a PVO byl letoun typu MiG-21bis (Fishbed L/N) zařazen v únoru roku 1972. U řadových pilotů si letoun typu MiG-21bis (Fishbed L/N) velmi rychle získal velkou oblibu, neboť vykazoval srovnatelnou obratností a ovladatelností s prvním sériově vyráběným modelem z této řady v podobě typu MiG-21F-13 (Fishbed C/E), který ale postrádal instalaci radiolokátoru, a navíc byl vybaven na svou dobu relativně moderní avionikou.

Verze:

Je-7bis – prototypová modifikace letounu typu MiG-21bis (Fishbed L/N)

MiG-21bis (iz.75) (Fishbed L) – provedení letounu typu MiG-21bis (Fishbed L/N) pro Sovětské PVO. Tento model se vyznačoval instalací navigačního datalinku typu Lazur-M. Díky jeho instalaci mohly navádění MiGu-21bis (Fishbed L) na vzdušné cíle obstarávat automatizované pozemní naváděcí stanice systému Vozduch-1.

MiG-21bis (iz.75A) (Fishbed L) – exportní modifikace letounu typu MiG-21bis (Fishbed L). Tento model byl vyvezen pouze do některých zemí Varšavské smlouvy.

MiG-21bis (iz.75) (Fishbed N) – provedení letounu typu MiG-21bis (Fishbed L/N) pro Sovětské VVS. Tento model se vyznačoval instalací radionavigačního systému blízké navigace (SHORAN) typu Poljot-OI, který sloužil pro navádění na přistání za ztížené viditelnosti a spolupracoval s letištními radionavigačními systémy typu RSBN-2N, RSBN-4N a PRMG-4 Katet-S. Zmíněný systém dokázal tento stroj navést do výšky 50 až 60 m nad VPD za jakýchkoliv meteorologických podmínek. Z vnějšku lze přitom letoun typu MiG-21bis (Fishbed N) od letounu typu MiG-21bis (Fishbed L) snadno rozpoznat díky dvojici vidlovitých ILS antén (Swift Rod). Zatímco jedna z nich se nachází přímo pod příďovým kruhovým lapačem vzduchu, ta druhá vybíhá z horní části odtokové hrany svislé ocasní plochy, v oblasti nad směrovým kormidlem.

MiG-21bis (iz.75B) (Fishbed N) – exportní modifikace letounu typu MiG-21bis (Fishbed N). Ten model byl vyvážen jak do zemí Varšavské smlouvy, tak i zemí třetího světa.

HAL MiG-21bis – indickým závodem HAL na základě licence vyráběná kopie letounu typu MiG-21bis/iz.75A (Fishbed L)

Vyrobeno:  SSSR: 2 013 sériových strojů; Indie: 295 sériových strojů (75 exemplářů z tohoto počtu bylo ale sestaveno z originálních konstrukčních celků sovětské výroby)

Uživatelé:  Afghánistán, Alžír, Angola, Bulharsko, Burkina Faso, Etiopie, Finsko, Chorvatsko, Indie, Irák, Izrael, Jižní Jemen, Jugoslávie, Kambodža, KLDR, Kongo-Brazaville, Kuba, Libye, Madagaskar, Maďarsko, Mali, Mozambik, Namibie, NDR, Polsko, SSSR, Sýrie, Vietnam a Zambie

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Gavrilov R-25-300 s max. tahem 4 100 kp / 7 100 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním (ve výškách do 4 000 m ale tato pohonná jednotka může po dobu 3 min podávat tah až 9 900 kp) 

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-22M Safír-21M Safír-21M (‘Jay Bird’) s vyhledávacím dosahem 30 km a zaměřovacím dosahem 15 km, instalovaný uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů a navádění střel typu R-3R (AA-2 Atoll), RS-2US (AA-1 Alkali) a Ch-66 (AS-7 Kerry).

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký optický zaměřovač typu ASP-PFD-21 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M Chrom (Odd Rods) (dvě sestavy tří nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břichu přední části trupu, přímo před příďovým podvozkem, a na vrcholu SOP) a výstražný RL systém typu SPO-3M Sirena-3M

Výzbroj:      jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23 se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo před centrálním trupovým závěsníkem, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 300 kg, přepravovaná na čtyřech pylonech nacházejících se pod křídlem (centrální trupový pylon je vyhrazen pro PTB) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), R-13M (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), R-55 (AA-1 Alkali) (max. 4 ks) a R-60/-60M (AA-8 Aphid) (max. 6 ks), PLŘS krátkého dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-3R (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku RL typu RS-2US (AA-1 Alkali) (max. 4 ks), protizemní ŘS s navedením po paprsku RL typu Ch-66 (AS-7 Kerry) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57UM (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), UB-32 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 2 ks), 240 mm protizemní neřízené rakety typu S-24 (max. 4 ks), 100 kg neřízené pumy typu FAB-100 (max. 10 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 4 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 2 ks), zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 2 ks), zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 2 ks), 490 l PTB typu PTB-490 (max. 3 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 1 ks)

¹ se dvěma PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll) a jednou 800 l PTB typu PTB-800, resp. 9 339 kg se třemi 490 l PTB typu PTB-490, resp. 8 700 kg se dvěma PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll)

² bez podvěsu

³ se třemi 490 l PTB typu PTB-490 (a bez PLŘS), resp. 1 600 km se dvěma 490 l PTB typu PTB-490 a dvěma PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll), resp. 1 430 km s jednou 800 l PTB typu PTB-800 a dvěma PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll); resp. 1 370 km s jednou 490 l PTB typu PTB-490 a dvěma PLŘS typu R-3S (AA-2 Atoll)

Poslední úpravy provedeny dne: 8.9.2014