Typ:  speciální bezpilotní modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21PF/PFS/PFM/R (Fishbed D/F/H) zastávající roli vzdušného terče

Určení:  imitování nepřátelského letounu při výcviku pilotů stíhacích letounů ve vzdušném boji, při výcviku obsluh pozemních systémů PVO ve střelbě na vzdušné cíle a při zkouškách nových PLŘS

Odlišnosti modelu M-21 od letounu MiG-21PF (Fishbed D):

- instalace dálkového systému řízení napojeného na autopilota typu AP-17 (ten dává pokyny servomechanismům, které jsou napojeny na řízení ovládacích ploch) na místo palubního radiolokátoru, jedné z trupových palivových nádrží, vystřelovací sedačky a některého palubního vybavení, včetně kyslíkového systému

- instalace výmetnic klamných IČ cílů

- instalace registračního zařízení, které pořizuje záznam zásahů a průletů PLŘS v bezprostředním okolí (zmíněné zařízení dokáže zaznamenat též vzdálenost, ve které PLŘS kolem tohoto stroje prolétla)

- instalace zařízení, které usnadňuje visuální pozorování tohoto stroje za letu ze země za denních podmínek (nevelká vřetenovitá pouzdra uchycená za pomoci krátkých pylonů ke hřbetu zádě trupu, po stranách SOP, na úrovni směrového kormidla)

- instalace vřetenovitého pouzdra naváděcí antény na krátkém pylonu nacházejícím se v ose břicha přední části trupu, na úrovni kořenů náběžné hrany křídla

Historie:  V SSSR byly již od 50. let k výcviku pilotů stíhacích letounů ve vzdušném boji a obsluh pozemních systémů PVO ve střelbě na vzdušné cíle kromě specializovaných terčových bezpilotních letounků řady La-17 z dílny S.A. Lavočkina využívány též bezpilotní verze stíhacích a bombardovacích letounů. Ty přitom vznikaly úpravou letounů, které byly vyřazeny ze stavu PVO a VVS, a to buďto pro morální zastaralost nebo z důvodu prakticky plně vyčerpané technické životnosti. Nejinak tomu bylo i u vyřazených a opotřebených dvoumachových proudových stíhačů řady MiG-21 (Fishbed) z dílny OKB MiG. Prototyp bezpilotní terčové modifikace tohoto stroje, která vešla ve známost pod označením M-21 či MiG-21Je, vznikl v  80. letech v prostorách OKB Sokol (původně GSKB SA - Státní speciální konstrukční kancelář sportovních letounů), pobočky KAI (Kazaňský aviatický institut), přestavbou sériového MiGu-21PF (Fishbed D). Poté, co tento stroj prošel zkouškami u Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS) z Achtubinska, OKB Sokol kompletní výkresové podklady bezpilotního terčového MiGu M-21 předala leteckému opravárenskému závodu (ARZ) z Lvova, závodu, který předtím zajišťoval konverze podzvukových MiGů-15 (Fagot) a -17 (Fresco) na bezpilotní terče. Na bezpilotní vzdušné terče zde přitom bylo, v letech 1985 až 2004, přestavěno okolo 150-ti vyřazených letounů typu MiG-21PF (Fishbed D), MiG-21PFS (Fishbed D/F), MiG-21PFM (Fishbed F) a MiG-21R (Fishbed H). Část z tohoto počtu ale brány závodu ze Lvova opustilo ve volitelně pilotované verzi M-21M, která byla, na rozdíl od ryze pilotovaného typu M-21, schopna provádět i únikové manévry. Provozovatelem všech exemplářů volitelně pilotovaného modelu M-21M se stal GK NII VVS z Achtubinska, nyní známý jako 929. GLIC (Státní letové testovací centrum). 929. GLIC přitom nevelký počet vzdušných terčů typu M-21M provozuje do dnešních dnů. Nadzvukové terčové letouny typu M-21/-21M mohly operovat se zpevněných i nezpevněných VPD. Jejich řízení bylo možné provádět jak ze země, tak i z kokpitu jiného letounu. Kromě stíhacích MiGů-21 (Fishbed) byly na vzdušné terče upravovány též frontové stíhací letouny typu MiG-15 (Fagot), MiG-17 (Fresco) a MiG-19 (Farmer), frontové bombardovací letouny typu Il-28 (Beagle), dálkové bombardovací letouny typu Tu-4 (Bull) a Tu-16 (Badger) a cvičné letouny typu L-29 Delfín (Maya).

Verze:

M-21 – základní modifikace bezpilotního terče typu M-21. Tento model nebyl schopen provádět manévry.

M-21M – volitelně pilotovaná modifikace bezpilotního terče typu M-21. Tento model byl schopen, na rozdíl od ryze bezpilotního typu M-21, provádět horizontální i vertikální manévry s přetížením až do 8,5 g. Manévrování tento stroj ale mohl provádět výhradně při podzvukových rychlostech.

Vyrobeno:  cca 150 strojů (všechny vznikly konverzí sériových MiGů-21PF/PFS/PFM/R)

Uživatelé:  pouze SSSR

M-21M

Navádění:   inerciální (autopilot) + rádiové povelové

Pohon:        jeden proudový motor typu Tumanskij R-11F2S-300 s max. tahem 3 950 kp / 6 175 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:         žádný

Výzbroj:      žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 9.8.2014