Mikojan-Gurjevič MiG-19 (SM-2/V a SM-21)

Typ:  pokročilá modifikace experimentálního frontového stíhacího letounu typu MiG-19 (SM-2/B)

Určení:  ničení pozemních a rozměrných vzdušných cílů s omezenými manévrovacími schopnostmi (bombardovací letouny) za pomoci těžkých neřízených raket typu TRS-190 Strela a ARS-212M Ovod-M

Odlišnosti od letounu MiG-19 (SM-2/B):

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o těžkou 212-ti mm neřízenou raketou typu ARS-212M Ovod-M (ta se umisťuje, v počtu dvou exemplářů, na vnitřní pár křídleních závěsníků)

Historie:  Dne 17. února 1955 byla OKB MiG pověřena začleněním těžké 212-ti mm neřízené rakety typu ARS-212M Ovod-M do zbraňového systému jediného prototypu experimentálního frontového stíhače typu SM-2/B (rudá 406), který nebyl ničím jiným, než modifikací nadzvukového letounu typu MiG-19 (Farmer A) s rozšířenou škálou podvěsné výzbroje o těžkou 190 mm neřízenou raketu typu TRS-190 Strela. Zatímco raketa typu TRS-190 Strela startovala z trubkové raketnice typu ORO-190 a její stabilizaci zajišťovala, obdobně jako u kanónového projektilu, rotace kolem podélné osy, raketa typu ARS-212M Ovod-M využívala konvenční odpalovací lišty a konvenční záďové stabilizační plošky. Takto modifikovaný prototyp SM-2/B vešel ve známost pod továrním kódovým označením SM-2/V a ke státním zkouškám, jejichž zaměřením se stalo prověření obou zmíněných raket, ARS-212M Ovod-M a TRS-190 Strela, byl předán dne 28. prosince 1956. První etapou zkoušek ale raketa typu ARS-212M Ovod-M prošla na speciálně upraveném podzvukovém MiGu-17F (Fresco C), známém jako SI-21M. Zmíněné zkoušky byly přitom završeny dne 30. června 1955 s tím, že tato raketa stále ještě není způsobilá pro řadový provoz. Důvodem toho bylo opožďování aktivace elektrického zapalovače bojové hlavice typu EV-54 (až o 100 m) a a v neposlední řadě též velký rozptyl v určení bodu aktivace zapalovače radiolokačním dálkoměrem (cca 4 m). Následně byla proto opatřena radiolokačním zapalovačem typu AR-12M. Pozemními, laboratorními a letovými státními zkouškami na prototypu SM-2/V raketa typu ARS-212M Ovod-M v provedení s instalací radiolokačního zapalovače typu AR-12M prošla mezi 12. listopadem 1956 a 5. červencem 1957. Zmíněné zkoušky přitom odhalily, že se zapalovač typu AR-12M neobejde bez některých úprav. Tomu mezi 1. srpnem a 3. zářím roku 1958 následovala další etapa zkoušek této rakety v provedení s elektrickým zapalovačem bojové hlavice typu EV-54. Ten nyní pracoval o něco lépe. Při střelbě ve výšce 16 000 m byl totiž zaznamenán menší rozptyl. Další etapa státních zkoušek rakety typu ARS-212M Ovod-M se rozeběhla dnem 12. září 1958 a byla završena dne 29. května 1959. Náplní této části státních zkoušek, která se sestávala z pozemních, laboratorních a letových testů, se stalo prověření činnosti elektro-optického zapalovače typu Zarevo. Ani ten se ale neobešel bez „dětských nemocí“. Zapalovač typu Zarevo přitom představoval přímou reakci na novou hrozbu v podobě západních špionážních a diversních balónů. Na ty totiž radiolokační zapalovače nereagovaly. Zkoušky rakety typu ARS-212M Ovod-M na prototypu SM-2/V byly definitivně završeny na konci roku 1960. V příslušné závěrečné zprávě přitom stálo, že tato raketa nesplňuje požadavky technického zadání. Důvodem toho se stala nedostatečná odolnost zapalovačů typu AR-12M a Zarevo proti rušivým vlivům, což sebou přinášelo problémy s předčasnou iniciací bojové hlavice. To přitom mělo velmi negativní vliv na efektivitu rakety typu ARS-212M Ovod-M při útocích na vzdušné cíle. Samotná raketa nicméně vykazovala stabilním letem od okamžiku startu až po okamžik zásahu a značnou ničivou silou. Její bojová část totiž byla vystavěna na výbušnině typu TGA-16, která měla znatelně vyšší účinnost než TNT. Díky tomu střepiny vzniklé její iniciací dokázaly zasáhnout cíl vzdálený až 30 m.

Verze:

SM-2/V – původní provedení jediného exempláře letounu typu SM-2/V s instalací „raketových“ závěsníků typu APU-5M pod náběžnou hranou, přímo před šachtami hlavního podvozku

SM-21 – pozdější provedení jediného exempláře letounu typu SM-2/V s instalací „raketových“ závěsníků typu APU-5M vně šachet hlavního podvozku, na místo závěsníků pro PTB

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí prototypu SM-2/B)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-9B (Mikulin AM-9B) s max. tahem po 2 600 kp / 3 250 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu SRD-1M Radal-M (‘Scan Fix’) s dosahem 0,3 až 2 km. Toto zařízení slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných cílů a využívá nevelkou hřebenovitou anténu, nacházející se na hřbetu přídě trupu, přímo před pilotní kabinou, nebo (u některých sériových strojů) na břichu přídě trupu, vlevo od příďového podvozku.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-5N-V2 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu Uzel-2 a výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2 (antény vestavěné do vrcholu SOP, do koncových křídelních oblouků a do náběžné hrany křídla)

Výzbroj:     jeden 23 mm kanón typu NR-23 se zásobou 100 nábojů, instalovaný pod potahem břicha trupu, vpravo od šachty příďového podvozku, dva kanóny téhož typu se zásobou 120 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla, a dvě trubkové raketnice typu ORO-190 s těžkou 190 mm neřízenou raketou typu TRS-190 Strela nebo dvě těžké 212 mm neřízené rakety typu ARS-212 Ovod-M, přepravované na vnitřním páru, a dvě 760 l PTB typu PTB-760, přepravované na vnějším páru křídleních závěsníků

Poslední úpravy provedeny dne: 13.7.2014