Mikojan-Gurjevič SM-12PMU

Typ:  speciální výšková modifikace přepadového stíhacího letounu typu SM-12PM

Určení:  ničení výškových průzkumných a bombardovacích letouny protivníka v rámci PVO

Odlišnosti od letounu SM-12PM:

- instalace rozměrného odhazovatelného konformního doutníkovitého pouzdra urychlovacího bloku typu U-19 nebo U-19D (s pyrotechnickým systémem odhozu) na břichu trupu – zmíněné pouzdro se táhne od šachty příďového podvozku až za odtokovou hranu křídla a ukrývá raketový motor na KPL typu S3-20M (U-19) nebo S-155 (U-19D), systém regulace tahu, ovládací prvky a nádrže raketového paliva a okysličovadla

- absence přední aerodynamické brzdy nacházející se v ose břicha trupu, v oblasti pod křídlem (zde se nyní nachází pouzdro urychlovače)

- instalace dvou postranních kýlovek, které se vyznačují znatelně menší délkou a hranatějším tvarem, na místo jedné, umístěné v ose břicha zadní části trupu

- instalace dvouvrstvého tepelného štítu na břichu zadní části trupu, přímo za tryskou raketového urychlovače, s vydutým tvarem a povrchovou úpravou z oxidu hlinitého (mezi oběma vrstvami tohoto tepelného štítu prochází chladný venkovní vzduch)

- absence obou integrálních palivových nádrží (č.3 a č.4), z prostorových důvodů (instalace raketového motoru a tepelného štítu) – tímto celkový počet palivových nádrží poklesl ze čtyř na dva exempláře

- absence vnitřního páru křídelních závěsníků s odpalovacími lištami typu APU-4 PLŘS typu RS-2US (AA-1 Alkali) nacházejícího se přímo před šachtami hlavního podvozku (raketový arsenál tohoto modelu se omezil na dvě PLŘS typu RS-2US)

Historie:  Dne 16. dubna 1958 byla OKB MiG pověřena vývojem přepadové pro činnost za každého počasí uzpůsobené modifikace nadzvukového denního frontového stíhače typu SM-12, který nebyl ničím jiným, než modifikací řadového MiGu-19S (Farmer D) s nadzvukovým příďovým lapačem vzduchu a silnějšími 3 800 kp motory typu R3-26. Požadovaná modifikace letounu typu SM-12 vešla ve známost pod označením SM-12PM a měla se stát jednou z komponent vzdušného raketového komplexu PVO typu SM-12-51. Ten se přitom měl sestávat ze stíhače typu SM-12PM, palubního radiolokátoru typu CD-30 (Spin Scan), dvou až čtyř PLŘS krátkého dosahu typu K-5MS/RS-2US (AA-1 Alkali) a přijímače typu Lazur. Za jeho pomoci měly být přijímány naváděcí povely od pozemních naváděcích stanic automatizovaného naváděcího systému PVO typu Vozduch-1, který sloužil k navádění přepadových stíhacích letounů na vzdušné cíle. K tomu přitom využíval údaje získané přehledovými radiolokátory PVO. Zmíněné zadání ze dne 16. dubna 1958 počítalo hned se třemi prototypy. Jejich stavbou byl přitom pověřen závod č.21 z Gorkého. Ke státním zkouškám měly být tyto stroje předány nejpozději v říjnu téhož roku. Poslední dva z nich byly ale nakonec dokončeny ve speciální výškové modifikaci. Zmíněná výšková modifikace letounu typu SM-12PM vešla ve známost pod označením SM-12PMU a představovala přímou reakci na americké podzvukové špionážní letouny typu Lockheed U-2, které operovaly ve výškách mezi 20 000 a 21 000 m. Díky tomu tyto stroje byly všemi tehdejšími stíhači sovětské PVO zcela nedotknutelné. Praktický dostup nejvýkonnějších stíhačů sovětské konstrukce, které se tehdy nacházely v řadové službě, v podobě letounů typu MiG-19 (Farmer A) a MiG-19S (Farmer D) totiž nepřesahoval 17 500 m a 17 900 m. Díky tomu podzvukové výškové speciály typu U-2 mohly operovat v sovětském vzdušném prostoru zcela bez rizika sestřelení. Vůbec první průzkumný let nad územím SSSR přitom jeden z těchto strojů uskutečnil v červenci roku 1956. Protože letoun typu SM-12PM nedokázaly do tak velkých výšek dostat žádné z tehdy dostupných proudových motorů domácí konstrukce, výškový SM-12PMU již od počátku počítal s poněkud nepraktickým raketovým urychlovačem na KPL typu U-19, který původně vznikl v rámci programu denního výškového stíhače typu MiG-19SU (SM-50). Jeho rozměrné konformní doutníkovité pouzdro se přitom umisťovalo pod trup. Po vyhoření bylo možné celý urychlovací blok typu U-19 odhodit. Instalace zmíněného urychlovacího bloku a tepelného štítu, který chránil zadní část trupu před horkými raketovými spalinami, si ale vyžádala se zcela vzdát, z prostorových důvodů, obou zadních (integrálních) palivových nádrží a přední aerodynamické brzdy a v neposlední řadě též nahradit jednu kýlovku nacházející se v ose břicha zádě trupu dvojicí postranních. První exemplář výškového přepadového stíhače typu SM-12PMU (v.č. 66210102 / rudá 02) z Gorkého na leteckou základnu Žukovskyj, domovskou základnu zkušebního institutu LII, dorazil dne 21. července 1958. Zatímco kompletaci druhého prototypu letounu typu SM-12PMU (v.č. 66210103) se podařilo završit v červenci, třetí exemplář tohoto stroje (v.č. 66210104) brány závodu č.21 z Gorkého opustil v srpnu téhož roku. Ten poslední (66210104) byl vybaven urychlovacím blokem typu U-19D s 3 800 kp raketovým motorem typu S-155 z dílny L.S. Duškina. Naproti tomu první a druhý exemplář letounu typu SM-12PMU (66210102 a 66210103) obdržel instalaci urychlovacího bloku typu U-19 s 3 000 kp raketovým motorem typu S3-20M z dílny D.D. Sevrukova. V Žukovském byly prototypy výškového speciálu typu SM-12PMU zkoušeny až do poloviny září roku 1958. Tomu následovaly zbraňové zkoušky. Zmíněné zkoušky byly završeny v říjnu téhož roku a probíhaly na polygonu NII VVS. Zatímco druhý SM-12PMU (66210103) v rámci zkoušek u NII VVS vykonal sedm letů a vypustil čtyři střely typu K-5MS/RS-2US (AA-1 Alkali), křídelní závěsníky třetího SM-12PMU (66210104) v průběhu šesti letů opustily celkem tři střely typu K-5MS/RS-2US (AA-1 Alkali). Mezitím, v září roku 1958, z linky závodu č.21 sjel čtvrtý a zároveň poslední prototyp tohoto stroje (v.č 66210105). Ten byl, stejně jako prototyp třetí, opatřen urychlovacím blokem typu U-19D. Ke státním zkouškám byly prototypy přepadového stíhače typu SM-12PMU předány dne 20. prosince 1958. Na státních zkouškách vzdušného raketového systému PVO typu SM-12-51 se ale podílel též jediný prototyp modelu SM-12PM (v.č. 66210101 / rudá 01). Ten by přitom ke státním zkouškám předán již dne 17. listopadu téhož roku. Součástí státních zkoušek raketového komplexu typu SM-12-51 se staly simulované i „reálné“ přepady vzdušných cílů zakončené vypuštěním „ostrých“ PLŘS. V průběhu zmíněných přepadů byla prověřována činnost střeleckého radaru typu CD-30 (Spin Scan) v různých letových režimech, včetně vertikálního stoupání. Střely typu K-5MS/RS-2US (AA-1 Alkali) byly vypouštěny jak z vnitřního (u prototypu SM-12PM), tak i z vnějšího, páru křídelních závěsníků. Přitom byl studován vliv výtokových plynů PLŘS, které byly odpalovány v salvách o dvou kusech, na chod pohonných jednotek. V průběhu některých střeleb byl proto automatický systém pro vypínání přídavného spalování aktivní, zatímco v průběhu jiných nikoliv. V rámci střeleckých zkoušek byl v neposlední řadě též studován vliv startu dvou střel typu K-5MS/RS-2US (AA-1 Alkali) odpálených v jedné salvě na letovou rychlost a ovladatelnost. V průběhu zmíněných zkoušek drak letounu typu SM-12PMU doznal změn. Konkrétně náběžná hrana příďového kruhového vstupu vzduchu obdržela menší tloušťku a ostřejší profil. Součástí státních zkoušek výškového přepadového stíhače typu SM-12PMU se staly též zkoušky nové avioniky v podobě datalinku typu Lazur, identifikátoru typu SOD-57M (Cross Up) a radiovýškoměru typu RV-U s pracovním rozsahem 0 až 800 m. Výškový speciál typu SM-12PMU vykazoval rychlostí 1 720 km/h (M=1,69), tedy shodnou rychlostí jako model SM-12PM. Jeho dynamický dostup činil, stejně jako v případě lehčího denního MiGu-19SU (SM-50), 24 000 m. I přes tyto výkony ale PVO o výškový SM-12PMU zcela ztratilo zájem. Toto se přitom netýkalo jen tohoto stroje, ale výškových stíhacích letounů s raketovou urychlovací jednotkou na KPL vůbec. Důvodem toho se mimo jiné stala též vysoká agresivita a toxicita oxidačního činidla raketového paliva v podobě koncentrované kyseliny dusičné. Provoz stíhacích letounů s kapalinovým raketovým urychlovačem se proto neobešel bez speciálních procedur a speciální pozemní infrastruktury, která na sovětských leteckých základnách chyběla. Zklamání přitom představovaly i letové výkony. Stíhací letouny s raketovým urychlovačem totiž vykazovaly velmi malým doletem a velmi omezenou vytrvalostí letu ve výškách nad 20 000 m. Ta se totiž pohybovala řádově v minutách. Nemalé problémy přitom činilo též jejich navedení na vzdušné cíle pohybující se ve velkých výškách. K odmítavému postoji k této technice ze strany PVO ale nemalou mírou přispěl též příchod prvních pozemních raketových komplexů PVO řady S-75 (SA-2 Guideline) a v neposlední řadě též rychlé pokroky ve vývoji nové generace stíhacích letounů s rychlostí řádu M=2 v podobě typu MiG-21F (Fishbed C) a Su-9 (Fishpot B). Později se první prototyp letounu typu SM-12PMU (rudá 02) stal vzdušnou zkušebnou krátkodosahové PLŘS s pasivním IČ samonavedením typu K-8M-8. Ta přitom nebyla ničím jiným, než přesnou aerodynamickou zmenšeninou střednědosahové PLŘS typu K-8 (AA-3 Anab) s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu Maljutka z dílny CKB-59. Prvních 10 zkušebních exemplářů střely typu K-8M-8 ze zbraňových závěsníků prototypu SM-12PM (rudá 02) odstartovalo v roce 1960. Naváděcí hlavicí byly ale opatřeny pouze tři z nich. Jejich cílem se přitom stal padákový terč typu PM-8. V průběhu zkušebního programu bylo zjištěno, že pasivní IČ naváděcí hlavice typu Maljutka dokáže stíhací letoun typu MiG-19 (Farmer) pohybující se ve výšce 3 000 m zachytit na vzdálenost celých 4 km. Ve výšce 10 000 m byla tato vzdálenost dokonce téměř trojnásobná. Protože byl ale mezitím, v roce 1959, vývoj původně zamýšleného nosiče střely typu K-8M-8 v podobě letounu typu SM-12PMU zastaven, následně padlo rozhodnutí, aby byla tato zbraň začleněna, pod novým označením K-88, do zbraňového systému přepadového stíhače typu Su-9 (Fishpot B). Nicméně tato zbraň se nakonec nestala součástí zbraňového systému ani tohoto dvoumachového stroje.

Verze:  -

Vyrobeno:  čtyři prototypy

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Sorokin R3M-26 s max. tahem po 3 800 kp s přídavným spalováním a jeden raketový motor na KPL typu Sevrukov S3-20M s min. tahem 1 300 kp (doba chodu 3,5 až 4 min) a max. tahem 3 000 kp (doba chodu 2 min), v případě prototypu prvního a druhého, nebo Duškin S-155 s min. tahem 1 300 kg a max. tahem 3 800 kp, v případě prototypu třetího a čtvrtého

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu CD-30 (‘Spin Scan’) s vyhledávacím dosahem 20 km a zaměřovacím dosahem 10 km. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů a navádění PLŘS typu RS-2US (AA-1 Alkali). Jeho instalace se  přitom nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu PKI-1 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-2 Chrom (‘Odd Rods’) a výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2

Výzbroj:     dvě PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku palubního RL typu RS-2US (AA-1 Alkali), přepravované na dvou křídelních závěsnících

Poslední úpravy provedeny dne 18.6.2014