Mikojan-Gurjevič MiG-15bis (stíhací-bombardovací)

Typ:  taktická stíhací-bombardovací modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-15bis (Fagot)

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu MiG-15bis (Fagot):

- instalace jednoho páru zbraňových závěsníků typu BD3-56 pod křídlem, přímo mezi šachtami hlavního podvozku a závěsníky pro PTB

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o 250 kg pumy, raketové bloky typu ORO-57K s osmi 57 mm neřízenými raketami typu S-5M (ARS-57) nebo S-5K (KARS-57), a raketové bloky typu ORO-212K s jednou neřízenou raketou typu S-10F (ty se umisťují v počtu dvou exemplářů na výše uvedený dodatečný vnitřní pár křídelních závěsníků)

- instalace spouště neřízených raket na rukojeti kniplu, přímo nad spouští kanónů

Historie:  V první polovině 50. let se bitevní letky VVS musely plně spoléhat na početnou flotilu pístových letounů typu Il-10/-10M (Beast), jejichž původ lze vystopovat ještě za dob druhé světové války. Protože tyto stroje představovaly pro stíhací letouny s proudovým pohonem, které mezitím zcela nahradily ty pístové, velmi snadný cíl, pro potřeby bitevních letek byly mezitím uvolněny nevelké počty proudových stíhačů typu MiG-15bis (Fagot) ze stavu stíhacích letek. Přestože v kategorii stíhacích letounů tyto stroje tehdy patřily ke světové špičce, pro útoky na pozemní cíle se příliš nehodily. Z tohoto důvodu byly již od počátku považovány jen za prozatímní řešení na období, než se podaří dokončit vývoj prvního domácího specializovaného bitevního letounu s proudovým pohonem v podobě typu Il-40P (Brawny). Tento stroj se ale k bojovým útvarům VVS nakonec nedostal. Dne 13. dubna 1956, tedy krátce nato, co byl zaveden do sériové výroby, totiž vyšlo nařízení, na jehož základě musel být jeho vývoj, stejně jako vývoj všech konvenčních bitevních letounů na území SSSR, s definitivní platností zastaven. Toto byl přitom důsledek tvrdého prosazování zcela scestného názoru, že lze konvenční leteckou techniku nahradit technikou raketovou, ze strany tehdejšího sovětského vůdce N.S. Chruščova a v neposlední řadě též nové válečné strategie. Dle tehdejších stratégů měly mít totiž budoucí ozbrojené konflikty výhradně podobu jaderné války. S jadernými zbraněmi se tehdy počítalo i na taktické úrovni. Jejich dopravu nad území protivníka měly přitom obstarávat, v rámci tzv. prvního úderu, průnikové stíhací-bombardéry, které měly být navíc schopny vedení aktivního vzdušného boje. Tomu dne 20. dubna 1956 proto následovalo nařízení, na jehož základě musely být všechny bitevní letky okamžitě zrušeny. V polovině 50. let se tak veškeré taktické útočné síly Sovětského VVS omezily pouze na nevelké počty stíhacích MiGů-15bis (Fagot). Těch se přitom ke dni 1. ledna 1955 u útočných letek VVS nacházelo jen okolo 130-ti. Jejich bojová hodnota při plnění úkolů stíhacího-bombardéru byla navíc velmi malá, neboť vykazovaly malou nosností (dvě 100 kg pumy) a navíc postrádaly instalaci speciálního zaměřovacího vybavení a pancéřové ochrany životně důležitých celků. Pancéřová ochrana MiGu-15bis (Fagot) se totiž omezovala pouze na pilotní kabinu (neprůstřelné čelní sklo, čelní pancéřová deska, pancéřové opěradlo a pancéřový záhlavník). Díky tomu byly velmi zranitelné palnými zbraněmi. Naproti tomu vykazovaly značnou palebnou silou. Vždyť se taky hlavním protivníkem stíhacích MiGů-15bis (Fagot) měly stát těžké bombardovací letouny. Na konci 50. let proto padlo rozhodnutí, aby byly do zbraňového systému tohoto stroje začleněny též neřízené protizemní rakety. Modifikace MiGu-15bis (Fagot) s takto modifikovaným zbraňovým systémem se přitom stala součástí výzkumných a vývojových plánů ze dne 25. ledna 1958. Prototyp stíhacího-bombardovacího MiGu-15bis (modrá 24) vznikl na počátku roku 1958 v prostorách závodu č.21 z Gorkého konverzí sériového MiGu-15bis (Fagot). Konkrétně přitom šlo o letoun s výrobním číslem 2815311 (rudá 2811) pocházející z linky závodu č.153 z Novosibirska. Dle výkresové dokumentace dodané OKB MiG zde tento stroj obdržel instalací dalšího páru zbraňových závěsníků pod křídlem, v oblasti přímo mezi šachtami hlavního podvozku a standardními závěsníky pro PTB (na kterých bylo možné alternativně přepravovat též pumy o hmotnosti až 250 kg). Na dodatečný vnitřní pár křídelních závěsníků prototypu MiG-15bis (modrá 24) bylo však možné, kromě pum do hmotnosti 250 kg, umístit též raketnice s 57 mm nebo 212 mm neřízenými raketami. Bojová nosnost MiGu-15bis (modrá 24) tedy činila celých 1 000 kg. Od realizace závodních zkoušek bylo v rámci programu stíhacího-bombardovacího MiGu-15bis (Fagot) zcela opuštěno. Na místo toho byl prototyp tohoto modelu, spolu s obdobně modifikovaným MiGem-17 (Fresco A) (modrá 15) předán rovnou Státnímu zkušebnímu institutu vojenského letectva (GK NII VVS). V průběhu státních zkoušek, které se rozeběhly dne 4. března 1959 a byly završeny dnem 30. června toho samého roku, oba zmíněné letouny vykonaly dohromady 114 letů. Jelikož z výsledků státních zkoušek vyplynulo, že zvýšení počtu zbraňových závěsníků a rozšíření škály podvěsné výzbroje o neřízené rakety přináší nemalý vzrůst bojového potenciálu při plnění úkolů stíhacího-bombardéru, letouny MiG-15bis (modrá 24) a MiG-17 (modrá 15) se následně staly vzorem pro konverze řadových stíhacích letounů typu MiG-15bis (Fagot) a MiG-17/-17F (Fresco A/C) na stíhací-bombardéry. VVS se nicméně rozhodlo dát konverzím stíhacích MiGů-15bis (Fagot) na stíhací-bombardéry oficiální zelenou až po ukončení počáteční fáze letových zkoušek konkurenčního typu MiG-15bisIŠ („IŠ“) z dílny NNI ERAT VVS. Model MiG-15bisIŠ („IŠ“), který se vyznačoval instalací tří dodatečných párů tandemově uspořádaných sklopitelných zbraňových závěsníků pod mohutnými nosníky vybíhajícími z náběžné hrany křídla v oblasti mezi šachtami hlavního podvozku a závěsníky pro PTB, se nicméně ukázal být podstatně komplikovanějším a nákladnějším řešením, a tak nakonec nepřekročil prototypové stádium. Protože stíhací-bombardovací MiG-15bis (modrá 24) vykazoval v konfiguraci s plně obsazenými zbraňovými závěsníky vyšší hmotností, pro všechny do tohoto standardu dopracované MiGy-15bis (Fagot) vešla v platnost některá omezení. Konkrétně došlo k redukci max. rychlosti na 805 km/h. Toto přitom platilo pro všechny typy podvěsů. Max. limit provozního násobku činil 7 g v konfiguraci bez PTB, resp. 6 g v konfiguraci s prázdnými PTB, resp. 4,5 g v konfiguraci s plnými PTB. To vše bez ohledu na typ zbraně pod vnitřním párem křídelních závěsníků. V konfiguraci se čtyřmi 250 kg pumami pod křídlem nebylo s MiGem-15bis (Fagot) možné přistát. Dvě z nich proto musely být ještě předtím odhozeny. To samé přitom platilo pro podvěs sestávající ze dvou 250 kg pum a dvou raketových bloků typu ORO-212K. Při přistání s podvěsem navíc musela být zredukována vnitřní zásoba paliva pod 500 kg. Za pomoci stíhacích-bombardovacích MiGů-15bis (Fagot) bylo možné provádět pumové útoky za denních podmínek, jak v průběhu horizontálního letu, ve výšce 300 až 500 m, tak i při střemhlavém letu, pod úhlem 10° až 20° nebo 50° až 60°. Útoky za pomoci kanónů a neřízených raket probíhaly při střemhlavém letu pod úhlem 5°až 15° nebo 20°až 30° při rychlostech do 400 km/h. Alternativně bylo možné pumy shazovat v průběhu výstupu pod úhlem 45° nebo 110°. Stíhací-bombardovací MiGy-15bis (Fagot) mohly ale napadat pozemní cíle i za nočních podmínek, tedy pokud byly osvíceny. Při nočních operacích byl preferován úhel snosu do 30° pro bombardování, resp. 15° až 30° pro útok za pomoci kanónů a neřízených raket. Protože MiGy-15bis (Fagot) vykazovaly nízkou odolností vůči projektilům palných zbraní, zájmem pilotů těchto strojů se stala maximální minimalizace délky pobytu nad cílovou oblastí. Z tohoto důvodu se snažili na určený cíl svrhnout veškerou přepravovanou munici pokud možno již při prvním útoku. Služba stíhacích-bombardovacích MiGů-15bis (Fagot) nebyla dlouhá. Již od roku 1960 totiž začaly jejich poslání postupně přebírat obdobně modifikované výkonnější podzvukové stíhací letouny typu MiG-17/-17F (Fresco A/C) a v neposlední řadě též specializované průnikové stíhací-bombardéry typu Su-7B (Fitter A), které vykazovaly rychlostí řádu M=2.

Verze:  -

Vyrobeno:  ? (všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových MiGů-15bis)

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov VK-1 s max. tahem 2 700 kp

Radar:        žádný

Vybavení:  - zaměřovací: jeden upravený střelecký zaměřovač typu ASP-3NM (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-1 Barij-M (štíhlá přímá břitová anténa nacházející se na hřbetu trupu přímo mezi pilotní kabinou a SOP nebo na břichu trupu v oblasti pod křídlem)

Výzbroj:     jeden 37 mm kanón typu N-37 se zásobou 40 nábojů, instalovaný po pravoboku, a dva 23 mm kanóny typu NR-23 se zásobou 80 nábojů na hlaveň, instalované po levoboku výměnné zbraňové lafety vestavěné do břicha trupu v oblasti za šachtou příďového podvozku, dvě neřízené pumy o hmotnosti 50 až 250 kg, dva raketové bloky typu ORO-57K (osm 57 mm neřízených raket typu S-5M nebo S-5K) nebo dva raketové bloky typu ORO-212K (jedna 212 neřízená raketa typu S-10F), přepravované na vnitřním páru křídelních závěsníků, a dvě pumy o hmotnosti 50 kg až 250 kg, přepravované na vnějším páru křídelních závěsníků (alternativně lze na vnější pár křídelních závěsníků tohoto stroje umístit 400 l PTB typu PTB-400)

* s podvěsnou výzbrojí pod křídlem (platí pro všechny typy podvěsu)

** se dvěma 250 kg pumami a dvěma 400 l přídavnými palivovými nádržemi pod křídlem

Poslední úpravy provedeny dne: 7.5.2014