Mikojan-Gurjevič MiG-15Pbis (SP-5)

Typ:  přepadová stíhací modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-15bis (Fagot) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu MiG-15bis (Fagot):

- instalace dvouanténního střeleckého radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) v modifikované přídi trupu – zatímco jeho vyhledávací anténa je umístěna uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je vsazen do hřbetu trupu v oblasti nad příďovým kruhovým vstupem vzduchu, jeho zaměřovací anténa se nachází uvnitř zaobleného kopulovitého dielektrického krytu, který je vetknut do náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu (to si ale vyžádalo přesunout kryt fotokulometu typu S-13 ze hřbetu na pravoboku přídě trupu)

- instalace CRT obrazovky radiolokátoru uvnitř pilotní kabiny (to si vyžádalo zaměnit původní pevný čelní štítek polokapkovitého průzračného překrytu pilotní kabiny nestandardním štítkem s větší délkou)

- instalace zaobleného pouzdra s druhým fotokulometem typu S-13 na hřbetu pevného čelního štítku průzračného polokapkovitého překrytu pilotní kabiny (za jeho pomoci je pořizován záznam obrazu zaměřovače typu ASP-3N)

- zredukovaná hlavňová výzbroj na dva 23 mm kanóny typu NR-23 (vyjmutím 37 mm kanónu typu N-37), z hmotnostních důvodů – zatímco u standardního MiGu-15bis se instalace obou kanónů typu NR-23 nachází po levoboku břicha přední části trupu, jeden z 23 mm kanónů tohoto modelu je umístěn po pravoboku břicha přední části trupu, na pozici 37 mm kanónu typu N-37 (hlaveň toho levého je navíc zcela zapuštěna pod potah) 

- větší zásoba střeliva pro 23 mm kanóny typu NR-23 – 210 nábojů, 90 pro pravý a 120 pro levý (u modelu MiG-15bis to bylo 160 nábojů, pro 80 pro každý)

- instalace systému pro přístrojové přistání „naslepo“ typu OSP-48 sestávajícího se z automatického radiokompasu typu ARK-5 Amur, radiovýškoměru pro malé výšky typu RV-2 Kristal (drobná vřetenovitá anténa uchycená za pomoci dvou tandemově uspořádaných tyčových nosníků ke spodní ploše levého koncového křídelního oblouku) a přijímače pozemního návěstidla typu MRP-48 Djatěl (tato úprava byla zavedena též do vybavení pozdějších sériových exemplářů frontového MiGu-15bis)

- instalace konformního člunovitého pouzdra se zkušební aparaturou na břichu střední části trupu, na úrovni kořenů náběžné hrany křídla (úprava zavedená do konstrukce jediného prototypu tohoto modelu až v průběhu zkušebního programu)

Historie:  Prvním modelem z řady MiG-15 (Fagot) uzpůsobeným pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci se stal přepadový stíhač typu MiG-15Pbis [Type 19], známý též jako I-311 či „SP-1“. Zbraňový systém tohoto derivátu denního frontového stíhacího MiGu-15bis (Fagot) byl přitom vystavěn na střeleckém radaru typu Torij z dílny A.B. Slepuškina (institut NII-17), který spolupracoval s kolimátorem typu PKI-1. Tento typ radiolokátoru využíval jednu anténu a vykazoval dosahem 12 km. Jeho hlavním nedostatkem se stala absence módu pro automatické sledování cíle. Sledování odhaleného cíle muselo být proto prováděno ručně. Pilot MiGu-15Pbis („SP-1“) [Type 19] tedy musel zvládat pilotáž a práci zbraňového operátora najednou, což rozhodně nebylo nic jednoduchého. Díky tomu přepadový MiG-15Pbis („SP-1“) [Type 19] rozhodně nepatřil do rukou průměrných řadových pilotů. Z tohoto důvodu se jeho produkce nakonec omezila na pouhých pět předsériových strojů. Ty přitom brány kujbyševského závodu č.1 opustily v průběhu roku 1951. V této souvislosti se mezitím do středu pozornosti OKB MiG dostal radiolokátor typu Izumrud-1 (Scan Odd) z dílny V.V. Tichomirova (institut NII-17). Tento typ radiolokátoru byl totiž schopen automaticky sledovat odhalený cíl. Díky tomu jeho obsluha tolik nevytěžovala pilota. Radar typu Izumrud-1 (Scan Odd) využíval sestavu dvou antén, jednu vyhledávací a jednu sledovací, a spolupracoval s optickým střeleckým zaměřovačem typu ASP-3N a identifikačním systémem „vlastní-cizí“. K aktivaci sledovacího módu docházelo automaticky v okamžiku, kdy se cíl dostal do zorného pole sledovací antény. Ta přitom vykazovala dosahem okolo 2 km a zorným polem ±7° ve vertikální i horizontální rovině. Dosah vyhledávací antény pak činil 12 km. Toto byla ale pouze teoretická hodnota. Ve skutečnosti nebyla vyhledávací anténa radaru typu Izumrud-1 (Scan Odd) schopna detekovat cíl, který se nacházel ve vzdálenosti větší než 9 až 9,5 km. Ale ani tento radar se neobešel bez nedostatků. Za jeho pomoci totiž bylo možné napadat vzdušné cíle pouze útokem ze zadní polosféry. K tomu, aby počítač zaměřovače určil rychlost sblížení, bylo navíc potřeba udržet cíl v hledáčku poměrně dlouhou dobu (nejméně 2 až 3 sekundy). Na CRT obrazovce radaru byl cíl zachycený vyhledávací anténou zobrazen symbolem „T“ pokud se nacházel ve vyšší výškové hladině, symbolem „obrácené T“, pokud se nacházel v nižší výškové hladině, nebo „+“, pokud se nacházel v té samé výškové hladině. Poté, co se pilotovi podařilo dostat značku „+“ do středu hledáčku obrazovky, radar typu Izumrud-1 (Scan Odd) automaticky přecházel do sledovacího režimu. Údaje ze sledovací antény byly zase zobrazovány optickým zaměřovačem typu ASP-3N. Značka cíle měla nyní podobu kružnice s „křídly“ (–O–). Velikost rozpětí „křídel“ přitom symbolizovala vzdálenost od cíle. Jakmile se podařilo dostat cíl na dostřel, počítač dal povel ke střelbě. Radar typu Izumrud-1 (Scan Odd) přitom poskytoval pilotovi informace nejen o vzdálenosti a pozici cíle, ale i o jeho pohybu. Díky tomu mohl pilot reagovat na případné úhybné manévry. Na CRT obrazovce vyhledávací antény navíc bylo možné sledovat více cílů najednou. Přepadová modifikace frontového stíhače typu MiG-15bis (Fagot) s instalací střeleckého radaru typu Izumrud-1 (Scan Odd) vešla ve známost pod továrním kódem „SP-5“ a služebním označením MiG-15Pbis. Prototyp tohoto modelu vznikl konverzí sériového MiGu-15bis (Fagot). Jeho kompletaci se přitom podařilo završit v polovině roku 1950. Závodními zkouškami prototyp „SP-5“ prošel mezi 22. srpnem a 9. zářím toho samého roku. Tomu následovaly zkoušky zaměřené na prověření výkonnosti radaru typu Izumrud-1 (Scan Odd). Zmíněné zkoušky probíhaly v režii institutu NII-17 a byly završeny dnem 30. července 1951. Technickou asistenci v závěrečné fázi zkoušek radaru typu Izumrud-1 (Scan Odd) přitom zajistil Státní zkušební institut vojenského letectva (GK NII VVS). V této vývojově etapě prototyp „SP-5“ létal s instalací konformního člunovitého pouzdra se zkušební aparaturou na břichu střední části trupu. Poté byl tento stroj předán ke zkouškám státním. Ty zase probíhaly v režii GK NII VVS. Součástí státních zkoušek prototypu „SP-5“ se staly též střelecké zkoušky. V průběhu střeleckých zkoušek, které byly realizovány mezi 30. srpnem a 7. zářím roku 1951 na polygonu Kušalino nacházejícím se poblíž Moskvy, se podařilo s tímto strojem zneškodnit několik vlečných cílů za podmínek nulové viditelnosti. Státními zkouškami prototyp „SP-5“ prošel s kladným hodnocením. Z jejich výsledků totiž vyplynulo, že lze za pomoci radaru typu Izumrud-1 (Scan Odd) zaměřit vzdušný cíl za nočních podmínek s prakticky identickou přesností, jako za pomoci optického zaměřovače typu ASP-3N při přímém visuálním kontaktu. Kromě toho vykazoval 6 x až 7 x větší přesností v porovnání s radiolokátory typu Torij a Koršun (vývojový derivát typu Torij), které navíc sužovaly potíže se spolehlivostí. Díky automatického módu pro sledování cíle jej bylo navíc možné, na rozdíl od radiolokátorů typu Torij a Koršun, použít i na jednomístných stíhacích letounech. Na základě výnosu ze dne 24. května 1952 byl proto zaveden do sériové výroby pod označením RP-1. To pro konkurenční typy Torij-A a Koršun samozřejmě znamenalo konec. Protože se mezitím, v roce 1951, naplno rozeběhla produkce výkonnějšího konstrukčně odvozeného frontového stíhače typu MiG-17 (Fresco A/B), letoun typu MiG-15Pbis („SP-5“) nakonec nepřekročil prototypové stádium. Prvním sériově vyráběným „radarovým“ MiGem se tak stal až typ MiG-17P (Fresco E). Jeho produkce se přitom rozeběhla v roce 1952. Jediný prototyp MiGu-15Pbis („SP-5“) tedy v podstatě splnil poslání vzdušné zkušeny radaru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd), prvního sériově vyráběného poválečného leteckého střeleckého radaru sovětské konstrukce. Na radiolokátorech této řady byl přitom vystavěn zbraňový systém nejen již zmíněného letounu typu MiG-17P (Fresco E), ale i letounů typu Jak-25 (Flashlight A), MiG-17PF (Fresco D), MiG-17PFU, MiG-19P (Farmer B) a MiG-19PM (Farmer E). Kromě toho jeho instalaci obdržel též československý cvičný speciál typu UTI MiG-15P, který ale vznikl v jednom jediném exempláři, a v neposlední řadě též jeho sovětský protějšek, známý jako UTI MiG-15P (ST-7/-8). Ten ale rovněž nepřekročil prototypové stádium.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového MiGu-15bis)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov VK-1 s max. tahem 2 700 kp

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-1 Izumrud-1 (‘Scan Odd’). Tento typ radiolokátoru využívá soustavu dvou antén. Zatímco první z nich je umístěná uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je včleněn do horní části náběžné hrany příďového kruhového vstupu vzduchu pohonné jednotky, a slouží pro vyhledávání vzdušných cílů, ta druhá je určena pro sledování vzdušných cílů. Její instalace se přitom nachází uvnitř kopulovitého dielektrického krytu, který vybíhá ze středu náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového vstupu vzduchu. Zatímco vyhledávací anténa radiolokátoru typu RP-1 vykazuje teoretickým dosahem 12 km (její skutečný dosah však nebyl větší než 9 až 9,5 km) a zorným polem ±60° v horizontální rovině, resp. +26° až -14° ve vertikální rovině, sledovací anténa tohoto radaru disponuje dosahem cca 2 km, zorným polem ±7° ve vertikální i v horizontální rovině a přesností ±1° a ±150 m.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-3N (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: žádné (sériový model počítal s identifikačním systém „vlastní-cizí“ typu SRO-1 Barij-M)

Výzbroj:      dva 23 mm kanóny typu NR-23 s celkovou zásobou 210 nábojů (90 pro pravý a 120 pro levý), vestavěné do po jednom do pravoboku a do levoboku břicha trupu v oblasti za šachtou příďového podvozku

Poslední úpravy provedeny dne: 8.5.2014