Typ:  výzkumný a rekordní stratosférický balón

Určení:  výzkum stratosféry a ustanovení výškového rekordu

Historie:  V roce 1930 bylo při Leningradském oblastním sovětu organizace Osoaviachim (Společnost pro podporu obrany, letecké a chemické výroby) Centrálním sovětem tohoto předchůdce známějšího DOSAAFu zřízeno Středisko letecké techniky. Ten samý rok byl do vývojových plánů tohoto střediska začleněn, z podmětu A.B. Vasenka, stratosférický balón. Zmíněný stratostat zpočátku nesl označení VA-1. Později ale obdržel pojmenování Osoaviachim-1. V některých dokumentech je však tento stratostat veden jako S-OACh-1 či OSO SSSR č.1. Do čela brigády, která dostala na starost návrh stratostatu Osoaviachim-1, byl jmenován A.B. Vasenko. Návrh gondoly s přetlakovou kabinou posádky (regeneračního typu) byl svěřen E.E. Čertovskému. Naproti tomu výpočet obalu a lanoví zajistil K.S. Kirpičnikov spolu s A.B. Vasenkem. Při návrhu stratostatu Osoaviachim-1 vypomáhal známý odborník na vzduchoplavbu a popularizátor tohoto odvětví M.A. Rynin, a to v roli konzultanta. Výpočet letu zajistil P.F. Fedoseenko. Meteorologické zabezpečení letu Osoaviachimu-1 bylo svěřeno profesoru P.A. Molčankovi, vynálezci radiosondy. Náplň výzkumných měření v průběhu letového programu sestavil A.F. Ioffe. Práce na projektu stratostatu Osoaviachim-1 byly završeny v roce 1932. Stavba zmíněného stratostatu byla financována z výtěžku prodeje brožury „V stratosferu“, kterou vydaly leningradské noviny „Technika“. Zmíněná brožura stála jeden rubl a byla vyprodaná za jediný den. Stavba stratostatu Osoaviachim-1 byla Centrálním sovětem Osoaviachimu schválena dne 21. ledna 1933. Se zahájením letových zkoušek zmíněného stratostatu se počítalo ještě ten samý rok. Prakticky současně se stavbou stratostatu Osoaviachim-1 probíhala stavba stratostatu SSSR-1, který zase vzešel ze zadání Správy VVS (UVVS). Kompletace stratostatu Osoaviachim-1 byla završena dnem 30. května 1933. První cvičný let byl s tímto stratostatem podniknut dne 28. července toho samého roku. V průběhu zmíněného letu stratostat Osoaviachim-1 vystoupal do výšky 3 000 m. Na zasedání, které se konalo dne 4. srpna 1933, byly ale vzneseny připomínky k třímístné kulovité přetlakové kabině. Kabina stratostatu Osoaviachim-1 byla totiž opatřena jediným vstupem. Jeho zavírání bylo navíc obtížné a zdlouhavé. Velmi zdlouhavé bylo ale i otevírání vstupu do kabiny tohoto stratostatu. K tomu bylo totiž nutné odšroubovat celkem 12 matic. Aby toho nebylo málo, tak byl vstup do kabiny stratostatu Osoaviachim-1 obtížně přístupný. Zmíněný vstup se totiž nacházel na vrcholu kabiny a byl zpřístupněn za pomoci lanového žebříku. To samozřejmě nemálo komplikovalo nouzové opuštění kabiny. Kritika byla ale vznesena též k systému pro odhoz balastní zátěže. I přesto byl v polovině září roku 1933 obal s přetlakovou kabinou a palubním vybavením stratostatu Osoaviachim-1 přepraven z Leningradu do Moskvy, aby zde podnikl výstup do stratosféry. O let v třímístné kabině tohoto stratostatu se ucházelo celkem 11 osob. Na post velitele posádky stratostatu Osoaviachim-1 byl nakonec jmenován P.F. Fedoseenko. Kromě Fedoseenka se součástí posádky tohoto stroje stal též A.B. Basenko, který plnil funkci pilota, a vědecký pracovník I.D. Usyskin. Úkolem posledního uvedeného člena posádky bylo studium kosmického záření. První let stratostatu Osoaviachim-1 byl naplánován na prosinec toho samého roku. Protože ale tehdy stále ještě nebylo k dispozici veškeré plánované přístrojové vybavení a některé součásti ke kompletaci vlastního statostatu, termín prvního letu byl tehdy posunut na leden roku 1934. Vzhledem k tomu, že tehdy panovala nepřízeň počasí, bylo první let stratostatu Osoaviachim-1 nutné opět posunout. Na konci téhož měsíce se nicméně vyčasilo, a tak padlo rozhodnutí, aby byl za pomoci tohoto stratostatu proveden výzkum stratosféry za zimních podmínek. Zmíněný let byl naplánován na 30. leden 1934. Krátce předtím, dne 23. ledna, byla v podniku „Kaučuk“ pod vedením inženýra Polozova provedena inspekce obalu. V průběhu zmíněné inspekce se podařilo odhalit, že jeho propustnost při teplotě 15 °C nepřesahuje 26,1 l na 1 m³ za 24 h, jak požadovala norma. Jako vyhovující byla shledána i pružnost obalu. Inspekci těsnosti přetlakové kabiny stratostatu Osoaviachim-1 zase provedla komise vedená V.A. Čiževským, šéfkonstruktérem Oddělení zvláštních konstrukcí BOK (Bjuro osobych konstrukcij). K tomu byl využit stlačený vzduch. Přitom bylo potvrzeno, že je přetlaková kabina tohoto stratostatu způsobilá pro činnost ve stratosféře. Současně byla prověřena činnost zařízení pro shoz balastní zátěže. Přitom bylo zase zjištěno, že zmíněné zařízení umožňuje shodit 20 kg zátěže za 19 sec. Kontrolou samozřejmě prošlo též veškeré palubní přístrojové vybavení. Poté byly všechny měřicí přístroje zaplombovány. Součástí letového programu stratostatu Osoaviachim-1 se stalo celkem pět výzkumných úkolů, a to výzkum kosmického záření, výzkum magnetických jevů, výzkum složení atmosféry, snímkování a medicínský-fyziologický výzkum. Ke svému prvnímu a zároveň jedinému letu se stratostat Osoaviachim-1 vydal dne 30. září 1934, jak bylo naplánováno. Zmíněný let přitom podnikl v Kuncově. Od země se zmíněný stratostat odpoutal v 9:07. První zprávu od posádky pozemní radiostanice zachytila v 9:15. V 11:00 se již stratostat Osoaviachim-1 nacházel ve výšce 21 000 m. Okolo poledne posádka tohoto stratostatu na několik hodin přerušila vysílání, aby mohla aktivovat náboje se sorbentem oxidu uhličitého. Znovu se posádka stratostatu Osoaviachim-1 ozvala až okolo 13:00. Jejich vysílání ale již nebylo, kuli značné vzdálenosti, v Moskvě slyšet. Sestup stratostatu Osoaviachim-1 byl zahájen ve 14:00. Zmíněný stratostat zpočátku sestupoval poměrně pomalu. V 16:00 ale již rychlost klesání stratostatu Osoaviachim-1 činila celých 20 m/sec. Ve výšce 1 500 až 2 000 m nad zemí byla již rychlost klesání natolik vysoká, že došlo k porušení závěsu. Následně se začala kulovitá přetlaková kabina zmíněného stratostatu zmítat a točit. Posádka prakticky neměla šanci se z ní dostat a použít padáky. Krátce nato navíc všichni členové posádky stratostatu Osoaviachim-1 ztratili vědomí. Po nějaké době se pak kabina zcela utrhla od obalu, načež narazila vysokou rychlostí do země poblíž vsi Potiž-Ostrog, 16 km jižně od železniční stanice Kadošino. Vlastní obal dopadl nějakých 4 až 5 km od místa dopadu kabiny. Poté některé jeho části zcizili obyvatelé nedaleké dědiny. Posádka samozřejmě nepřežila. Zničeno bylo i veškeré přístrojové vybavení. Po této tragické události byla svolána havarijní komise. Z výsledků šetření nehody Osoaviachimu-1 vyšlo najevo, že největší výšky, která činila 21 872 m, tento stratostat dosáhl ve 12:33. Výstup na tuto výšku mu přitom zabral 12 h a 45 min. Poslední zápis do palubního deníku byl proveden v 16:10. Z toho bylo vyvozeno, že až poté nastaly vážné problémy. Z barografu, který se podařilo nalézt v troskách, bylo možné vyčíst, že přestal pracovat v 16:21. Ten samý čas se zastavily též ručičky na kapesních hodinkách, které se podařilo nalézt v kapse jednoho z členů posádky. Z toho bylo vyvozeno, že kabina stratostatu Osoaviachimu-1 narazila do země v 16:23. Podle komise za zmíněnou katastrofu mohlo příliš rychlé klesání zaviněné příliš dlouhým pobytem ve stratosféře. Stratostat Osoaviachimu-1 se totiž nacházel ve výšce téměř 22 000 m v pravé poledne. Díky tomu se jeho obal, který byl naplněn vodíkem, i přes nízkou teplotu okolního vzduchu znatelně ohřál od slunečních paprsků. To vedlo k tomu, že vodík nabral na objemu a začal unikat z obalu. Při klesání se však obal začal opět ochlazovat od okolního vzduchu. Díky tomu se zmenšil objem vodíku, což vedlo k nadměrnému poklesu nosnosti, a tedy ke značnému vzrůstu rychlosti klesání. Při rychlém klesání navíc vůči spodní ploše obalu začal působit odpor vzduchu. To nevydržela lana, kterými byla k obalu připevněna kabina. Díky tomu pak došlo k jejímu utržení. Všichni členové posádky stratostatu Osoaviachimu-1 obdrželi řád Lenina in memoriam. Dne 2. února 1934 byly urny s jejich popelem pohřbeny u Kremelské zdi. Na místě dopadu byl postaven pomník. Blízká ves Potiž-Ostrog byla přejmenována na Usyskino. Po zbylých dvou členech posádky Osoaviachimu-1 byly zase pojmenovány ulice v Saransku. Kromě toho bylo zakázáno nadále informovat veřejnost o letech do stratosféry, pokud na to nebylo vydáno zvláštní povolení.

Popis:  Výzkumný a rekordní stratosférický balón Osoaviachim-1 měl obal s objemem 24 940 m³. Obal zmíněného stratostatu byl vyroben doslova „na koleni“ v dílně institutu Aerosemki. Gondola s třímístnou přetlakovou kabinou stratostatu Osoaviachim-1 měla tvar koule s průměrem 2,4 m a byla vyrobena kovozpracujícím závodem z Leningradu, který byl pojmenován po Stalinovi. Nosným plynem byl vodík. Kostra přetlakové kabiny tohoto stratostatu byla svařena z ocelových trubek. Naproti tomu její potah byl zhotoven z nemagnetické oceli s tloušťkou 0,8 mm. Do potahu přetlakové kabiny stratostatu Osoaviachim-1 bylo kromě kulatého vstupu vetknuto též pět kulatých okének. Zatímco čtyři z nich se nacházely po obvodu, to páté bylo umístěno dole. Potah kabiny stratostatu Osoaviachim-1 byl řešen jako nosný. Potah zmíněného stratostatu tedy nejenže absorboval síly vzniklé rozdílem vnitřního a venkovního tlaku, ale též nesl veškerou tíhu užitečného zatížení. Udržování potřebné koncentrace kyslíku v kabině stratostatu Osoaviachim-1 bylo prováděno regenerací (jako v ponorce). Vzduch byl tedy nejprve vyčištěn od oxidu uhličitého vzniklého dýcháním a vlhkosti a následně obohacen příslušným množstvím kyslíku. Kulovitá přetlaková kabina zmíněného stratostatu byla umístěna uvnitř síťového vaku, který byl zhotoven z pevných lan. K horní části tohoto vaku bylo připevněno lanoví obalu. K obalu byl přitom tento síťový vak uchycen celkem osmi lany. Každé z nich bylo natolik silné, že bylo schopné samo unést celou váhu přetlakové kabiny. Protože ale tento síťový vak nebyl ke kulovité gondole připevněn napevno, hrozilo, že se v něm pootočí v průběhu letu v důsledku lokálního zatížení. Přistávací zařízení stratostatu Osoaviachim-1 tvořila pryžová duše, která byla uchycena k spodní části kulovité přetlakové kabiny. Balastní zátěž v podobě 1 t olověných broků se nacházela přímo uvnitř přetlakové kabiny. Shoz balastní zátěže byl prováděn manuálně posádkou. K tomu sloužilo potrubí s trychtýřovou násypkou a speciálním zásobníkem, který byl z obou dvou stran uzavřen ventilem. Posádka přitom nejprve přes trychtýřovou násypku naplnila zásobník. Poté uzavřela ventil, který se nacházel mezi násypkou a zásobníkem. Následně otevřela ventil, který byl umístěn pod zásobníkem. To vedlo k jeho vyprázdnění. Díky tomu při shozu balastní zátěže nedocházelo k narušení hermetičnosti kabiny. Zmíněný systém byl velmi nepraktický a prakticky znemožňoval okamžitě shodit veškerou balastní zátěž v případě, že by začala rychlost klesání nebezpečně stoupat. Součástí vybavení stratostatu Osoaviachim-1 se stalo celkem 34 různých přístrojů z dílny Leningradského fyzikálně-technického institutu.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden exemplář

Uživatelé:  SSSR

Posádka:    velitel, pilot a vědecký pracovník