S-8 (ARS-60-80)

Typ: lehká letecká neřízená raketa

Určení: ničení tanků a jiné obrněné techniky, prostředků silniční a železniční dopravy, dělostřeleckých a raketových postavení, skladů a živé síly protivníka

Vyvinul: KB Točmaš (OKB-16)

Historie: Od počátku 60. let se standardní neřízenou salvovou raketou frontového letectva VVS stala 57 mm raketa typu S-5 (ARS-57). Jednalo se o poměrně vydařenou výrobně maximálně nenáročnou zbraň s vysokou provozní spolehlivostí a jednoduchou obsluhou. Raketa typu S-5 se ale neobešla též bez některých nedostatků. Mezi hlavní nedostatky této zbraně bylo přitom možné řadit poměrně malý dolet a nízkou účinnost bojové hlavice vůči vysoce odolným cílům. Již v polovině té samé dekády se proto VVS začalo poohlížet po nové salvové neřízené raketě pro frontové bojové letouny. Salvová raketa nové generace měla přitom mít silnější bojovou hlavici, větší dolet a menší rozptyl. Kromě toho měla mít více odolnou konstrukci. Důvodem toho byla skutečnost, že perspektivní stíhací-bombardéry, které byly právě tedy vyvíjeny pro VVS, v podobě letounu typu T-6 (T-58M) z dílny OKB P.O. Suchoje (budoucí Su-24) a letounu typu Je-155F z dílny OKB MiG (nerealizovaný projekt), měly být schopny letu nadzvukovou rychlostí v přízemních výškách. Tento letový režim byl totiž tehdy považován za nejvíce bezpečný při průnikových operacích, neboť měl bojovým letounům umožnit se vyhnout zorným polím radiolokátorů PVO. Let nadzvukovou rychlostí v přízemních výškách ale kladl nemalé nároky na pevnost a odolnost konstrukce neřízených raket vůči tepelnému zatížení. U neřízené rakety s nedostatečně odolnou konstrukcí by totiž v tomto letovém režimu mohlo dojít k detonaci bojové hlavice a prachové náplně raketového motoru. Důvodem požadavku na větší dolet byly zase rychlé pokroky ve vývoji prostředků PVO. Požadovaný nástupce salvové rakety typu S-5 vešel ve známost jako ARS-60-80 a dle výnosu ze dne 24. srpna 1965 měl mít ráži 80 mm, hmotnost 14 až 16 kg, z čehož 4 až 6 kg mělo připadat na bojovou hlavici, dosah 3,5 až 4 km, počáteční rychlost 750 až 850 m/s (2 700 až 3 060 km/h) a rozptyl odpovídající 0,2 % vzdálenosti střelby. V podvěsu nosiče měla být raketa typu ARS-60-80 schopna ustát let rychlostí až 1 500 km/h. Raketu typu S-5 měla tedy tato zbraň překonávat 5 až 6 x silou bojové hlavice, 2 x doletem a více než 1,5 x přesností. K odpalování raket typu ARS-60-80 měly sloužit 19-ti násobné raketové bloky. Jejich odpal měl být přitom možný i při transsonických rychlostech v přízemních výškách. K státním zkouškám měla být přitom tato zbraň i se svým nosičem odevzdána nejpozději ve druhém čtvrtletí roku 1969. Vývoj rakety typu ARS-60-80 byl konkrétně svěřen konstrukční kanceláři KB Točmaš, která byla do roku 1966 známa jako OKB-16. V průběhu projektových prací zmíněná zbraň doznala změn. V původní projektové podobě byla totiž řešena jako nadkaliberní, na což koneckonců odkazuje její označení ARS-60-80. Později ale padlo rozhodnutí, aby bylo její tělo zhotoveno v celé délce v ráži 80 mm. To přitom vedlo nejen k zlepšení aerodynamiky, ale též k zjednodušení výroby. Volba právě na ráži 80 mm nepadla náhodou a vycházela z prostého výpočtu. K tomu, aby zmíněná raketa dosahovala zadaných parametrů, musela totiž mít o 40 % větší ráži než raketa typu S-5, jejíž ráže činila 57 mm. Ráže 80 mm přitom nebyla nikdy předtím použita pro žádnou sovětskou raketu či dělostřelecký granát. V konečné podobě raketa typu ARS-60-80 nesla označení S-8 a celkové uspořádání sdílela se svým předchůdcem v podobě rakety typu S-5. Zmíněná zbraň tedy obdržela štíhlé válcovité tělo a štíhlé rozevíratelné stabilizátory. Do její konstrukce ale byly vneseny změny, díky kterým má v porovnání s raketou typu S-5 nejen lepší výkonnostní parametry a provozní charakteristiky, ale též výrobně jednodušší konstrukci. Trubicovité tělo motorové sekce této zbraně je zhotoveno z vysokopevnostní hliníkové slitiny a je vyráběno tažením. Díky tomu je výrobně nenáročné a současně velmi lehké. Jeho hmotnost přitom činí pouhých 7,15 kg. Jednokomorová prachová náplň raketového motoru rakety typu S-8 je zhotovena ze střelného prachu VIK-2D a má hmotnost 3,17 kg. Hmotnost prachové náplně této zbraně je tedy ekvivalentní 45-ti % hmotnosti trubicovitého těla. U rakety typu S-5, jejíž tělo je zhotoveno z oceli, přitom tato hodnota dosahuje pouhých 25 %. Specifický impuls raketového motoru rakety typu S-8 činí 5 500 N.s/kg, což je 3 x tolik co u rakety typu S-5. Ke kompletnímu vyhoření prachové náplně raketového motoru této zbraně při teplotě okolního vzduchu 20 °C dochází po 0,88 s. Raketový motor uděluje raketě typu S-8 počáteční rychlost 650 až 690 m/s (2 340 až 2 484 km/h). Rychlost, kterou raketa typu S-8 opouští hlaveň raketového bloku, přitom činí 50 m/s (180 km/h). Raketový motor této zbraně je navíc opatřen šesti malými tryskami, zatímco raketový motor rakety typu S-5 využíval jednu velkou trysku. Použití většího počtu menších trysek mělo své opodstatnění, neboť eliminovalo negativní vliv případných nepřesností ve výrobě na vektor tahu. Sebemenší výrobní nepřesnost totiž dokáže vychýlit tah raketového motoru od podélné osy rakety, což má negativní vliv na rozptyl. Na zádi rakety typu S-8 se nachází šest štíhlých výklopných stabilizačních plošek, zatímco raketa typu S-5 je opatřena osmi výklopnými stabilizačními ploškami. Stabilizační plošky této zbraně mají navíc po vyklopení do letové pozice mírný sklon směrem dozadu. Naproti tomu vyklopené stabilizační plošky rakety typu S-5 zaujímají přibližně kolmou pozici vůči tělu. Stabilizační plošky rakety typu S-8 jsou sklopeny dozadu, za trysky, a vyklápějí se směrem dopředu, zatímco stabilizační plošky rakety typu S-5 byly přiklopeny k trysce a vyklápěly se směrem dozadu. K jejich rozevření přitom slouží píst, který je poháněn plyny hořící náplně raketového motoru. Jedná se o podobné řešení jako u raket francouzské značky Thomson-Brandt, které spolehlivě obstarává současné vyklopení všech stabilizačních plošek do letové pozice. Naproti tomu vyklápění stabilizačních plošek rakety typu S-5 zajišťovaly aerodynamické síly spolu s jednoduchým pružinovým mechanismem. Díky tomu měly stabilizační plošky této zbraně ve vysunuté pozici určitou vůli, což mělo negativní vliv na rozptyl. Pružinový mechanismus navíc ne vždy spolehlivě zajistil synchronní vysunutí všech stabilizátorů. Stabilizační plošky rakety typu S-8 jsou rozevřeny až poté, co zmíněná zbraň opustí odpalovací zařízení, tedy krátce po zážehu raketového motoru. Toto opoždění aktivace plynového pístu je přitom zajištěno za pomoci pyrotechnického retardéru. Kanál, který zajišťuje přívod plynů od raketového motoru do zmíněného pístu, se totiž uvolní až po jeho vyhoření. Stabilizační plošky rakety typu S-8 jsou zhotoveny z oceli, což jim zajišťuje vysokou tuhost a současně též snadnou výrobu. Ochranu stabilizačních plošek a trysek před mechanickým poškozením a náplně raketového motoru rakety typu S-8 před vzdušnou vlhkostí zajišťuje odhoditelný kovový koncový kryt válcovitého tvaru. Jehož součástí je přitom též kontakt elektrického zapalovače prachové náplně raketového motoru. Kromě stabilizačních plošek stabilizaci rakety typu S-8 v průběhu letu zajišťuje též rotace okolo podélné osy rychlostí cca 2 000 ot/min. Otáčky, které spolu se stabilizačními ploškami zajišťovaly stabilizaci rakety typu S-5, byly přitom o jednu třetinu nižší. Díky lepší stabilizaci, vyšší letové rychlosti a 1,5 x lepším balistickým charakteristikám má raketa typu S-8 1,5 až 1,7 x menší rozptyl než raketa typu S-5. Součástí celého raketového systému, který vešel ve známost jako AS-8, se kromě raket typu S-8 z dílny KB Točmaš staly též 20-ti násobné raketové bloky typu B-8M z dílny MKB Vympel. Zmíněný raketový blok byl vyprojektován pod vedením A. Utkina. Při jeho vývoji byly přitom plně zužitkovány zkušenosti, které se podařilo předtím nastřádat v průběhu projektování a používání raketových bloků typu UB-16-57 a UB-32. V rámci zkoušek celého raketového systému typu AS-8 byly kromě jeho funkčnosti prověřovány též různé způsoby bojové aplikace, stejně jako chování nosiče s raketovými bloky typu B-8M v podvěsu. Studován byl ale též vliv letu vysokou rychlostí na zmíněné bloky z hlediska aerodynamického namáhání a ohřevu. Testy raketových bloků typu B-8M zaměřené na prověření jejich pevnosti a tepelné odolnosti při letu vysokou rychlostí byly konkrétně realizovány mezi březnem a červnem roku 1970 v institutu LII, a to za využití letounu typu Su-7BM (Fitter A) s v.č. 51-30. Za pomoci toho samého stroje byly ale též vyvíjeny a ověřovány způsoby bojové aplikace. Závodními a státními střeleckými pozemními i letovými zkouškami raketový systém typu AS-8 prošel v březnu roku 1972. V průběhu zmíněných zkoušek se podařilo potvrdit, že raketa typu S-8 svého předchůdce v podobě rakety typu S-5 významně překonává ve všech základních charakteristikách. To se přitom týká zejména ničivého účinku, vzdálenosti, na kterou lze za pomoci této zbraně provádět mířenou střelbu, a přesnosti střelby. Rozptyl rakety typu S-8 totiž odpovídá, dle verze, 0,16 až 0,30 % vzdálenosti střelby. Ničivá síla salvy raket typu S-8 odpálené ze dvou 20-ti násobných raketových bloků typu B-8M je pak srovnatelná se salvou raket typu S-5KO odpálenou ze čtyř 32-ti násobných raketových bloků typu UB-32. To je přitom důsledek vyššího průbojného, tříštivého, trhavého a zápalného účinku bojové hlavice této zbraně. Vyšší průbojný účinek bojové hlavice přitom učinil z rakety typu S-8 daleko efektivnější prostředek pro ničení obrněné techniky v porovnání s raketou typu S-5. Z hlediska efektivity proti obrněné technice přitom tato zbraň raketu typu S-5KO překonává 1,5 x. Proti neobrněným cílům, jakým jsou např. nákladní automobily, dělostřelecké systémy, odpalovací zařízení raket či letecká technika na stojánce, je její efektivita v porovnání s raketou typu S-5KO dokonce 2 x taková. Mezi dubnem a červnem roku 1974 byly u institutu NII VVS (vědecko-výzkumný institutu VVS) realizovány srovnávací zkoušky raketových bloků typu B-8M a B-8M1 na letounu typu Su-17 (Fitter C). V jejich průběhu přitom zmíněný stroj létal s jedním párem od každého z obou výše uvedených bloků. Součástí zkoušek bloků typu B-8M a B-8M1 byly ale též testy těchto zařízení v různých extrémních situacích. Mimo jiné se jednalo o střelbu z bloků, jejichž hlavně byly zaneseny zeminou nebo sněhem. Při těchto testech byly hlavně zmíněných bloků napěchovány hustým sněhem, vlhkou zeminou a drobným štěrkem. I přesto rakety typu S-8 takto zanesené hlavně bloků opouštěly bez větších problémů. Zpětný ráz celé salvy raket ale v tomto případě činil 1 650 kg, zatímco zpětný ráz jedné rakety při střelbě ze zanešené hlavně dosahoval hodnoty 600 kg. Přestože byl raketový blok B-8M1 shledán jako lepší, a to díky snazší výrobě, nižší hmotnosti a menšímu aerodynamickému odporu, do výzbroje VVS byl nakonec přijat i blok typu B-8M. Důvodem toho byla skutečnost, že jeho výroba již tehdy naplno běžela. Raketa typu S-8 se dočkala výroby v celé řadě verzí, které se od sebe navzájem odlišují zejména instalací bojové hlavice. Na konci roku 1973 byl další vývoj rakety typu S-8 svěřen novosibirskému institutu IPF (Institut praktické fyziky). Zde přitom vznikla další více než desítka verzí této zbraně. Celkem bylo do výzbroje VVS zařazeno více než 20 verzí rakety typu S-8. Vývoj dalších cca 10-ti verzí této zbraně z různých důvodů nepřekročil stádium zkoušek. Z hlediska dosahu, rozptylu a účinku bojové hlavice raketa typu S-8 překonává celou řadu svých západních konkurentů, včetně 68 mm francouzské rakety typu SNEB, 80 mm italské rakety typu SNIA a 2,75-palcové americké rakety typu Mighty Mouse. Zatímco jednomotorové stíhací-bombardovací letouny typu Su-17 (Fitter) a MiG-27 (Flogger D/J) mohly nést čtyři raketové bloky typu B-8M/M1, na jednomotorové frontové stíhací letouny řady MiG-23 (Flogger) bylo možné navěsit jen dva tyto bloky. Dvoumotorový stíhací-bombardér typu Su-24 (Fencer) může přepravovat až šest bloků typu B-8M/M1. Ve zdaleka největším počtu lze tyto bloky navěsit pod křídlo dvoumotorového útočného letounu typu Su-25 (Frogfoot). Zmíněný stroj totiž může přepravovat až osm raketových bloků typu B-8M/M1. Zmíněné raketové bloky se ale staly též součástí zbraňového systému stíhacích letounů 4. generace řady MiG-29 (Fulcrum) a Su-27 (Flanker). Protože se zbraňové závěsníky letounů typu MiG-23 (Flogger) a MiG-27 (Flogger D/J) nacházely poblíž lapačů vzduchu pohonných jednotek, zmíněné stroje mohly používat pouze novější verze rakety typu S-8. Důvodem toho byla skutečnost, že hořením prachové náplně raketových motorů starších verzí této rakety vznikal hustý oblak horkých plynů, který měl negativní vliv na chod proudového motoru. Zbraňový systém letounu typu Su-17 (Fitter) umožňoval odpalovat čtyři rakety z každého bloku v jedné salvě nebo všechny rakety ze všech bloků najednou. Pilot letounu typu MiG-27 (Flogger D/J) zase mohl v jedné salvě odpálit buďto polovinu všech raket nebo všechny rakety najednou. Zbraňový systém letounu typu Su-24 (Fencer) umožňuje odpalovat v jedné salvě čtyři rakety z každého z šesti bloků nebo ze dvou symetricky umístěných bloků. Délka střelby je u tohoto stroje dána délkou stisku tlačítka na kniplu. Jednotlivé rakety přitom hlavně raketových bloků typu B-8M/M1 opouštějí v intervalech 0,075 s. Úplné vyprázdnění zmíněného bloku zabere okolo pouhé jedné vteřiny. Raketami typu S-8 je přitom na pozemní cíle doporučeno pálit ze střemhlavého letu pod úhlem 10° až 30° a ze vzdálenosti 1,6 až 2,1 km, byť max. dosah této zbraně uváděný v propagačních materiálech činí 3,5 až 4,0 km. Kuli zamezení případného střetu se střepinami vzniklými explozemi bojových hlavic je nezbytné střelbu raketami typu S-8 ukončit ve výšce 350 m a vzdálenosti 0,8 km od cíle. Při letu vyšší rychlostí a sestupu pod větším úhlem je samozřejmě nutné, z bezpečnostních důvodů, střelbu pozastavit ve větší výšce a větší vzdálenosti od cíle. Vrtulníky mohou za pomoci raket typu S-8 provádět mířenou střelbu, dle letové výšky a letové rychlosti, na vzdálenost 1,5 až 2,0 km. Osvojování raketového systému typu AS-8 piloty se obešlo bez jakýchkoliv problémů. Rakety typu S-8 si navíc u pilotů velmi brzy vydobyly velkou oblibu, neboť rakety typu S-5 překonávaly prakticky ve všech parametrech, včetně průbojnosti. Hlavice těchto raket jsou totiž schopny probít 300 až 400 mm pancíře, zatímco rakety typu S-5 dokázaly probít pancíř o tlouště pouhých 150 až 220 mm. Letadla na stojánce je raketa typu S-8 schopna zneškodnit na ploše 150 m². Bojová hlavice rakety typu S-5KO přitom leteckou techniku na stojánce dokázala zničit na ploše pouhých 80 m². Vozidla na volném prostranství je raketa typu S-8 schopna zneškodnit na ploše 30 m². U rakety typu S-5KO přitom tato hodnota činila pouhých 15 m². Z výsledků porovnávacích střeleckých zkoušek ale vyplynulo též to, že bojová hlavice rakety typu S-8, resp. S-5KO, cíl typu baterie operativně-taktických raket typu Pershing dokáže vyřadit z bojové činnosti na ploše 460 m², resp. 140 m², cíl typu bojový letoun na ploše 400 m², resp. 140 m², a cíl typu automobil na ploše 90 m², resp. 40 m². Bojová hlavice rakety typu S-8 je tedy schopna vojenskou techniku poškodit dostatečně na to, aby ji nebylo možné okamžitě použít, na 3 x až 4 x větší ploše než bojová hlavice rakety typu S-5KO. Z výsledků zkoušek a různých cvičení ale vyplynulo též to, že k zneškodnění jedné čety tanků postačí vyslat osm letounů typu Su-24 (Fencer), každý s šesti raketovými bloky typu B-8M/M1 v podvěsu. K splnění toho samého úkolu bylo přitom letoun typu Su-24 (Fencer) s osmi 250-ti kg kazetovými pumami s protitankovou municí nutné vyslat hned v 18-ti exemplářích. S baterií operativně-taktických raket typu Pershing si dokázalo poradit osm letounů typu MiG-27 (Flogger D/J) nebo Su-17 (Fitter), každý se čtyřmi raketovými bloky typu B-8M/M1 v podvěsu. Pokud by byly zmíněné letouny vyzbrojeny bloky s raketami typu S-5, k splnění toho samého úkolu by jich bylo nutné vyslat hned 12, tedy celou jednu letku. Baterii protiletadlového raketového systému typu Hawk dokázala zneškodnit dvojice stíhacích nebo stíhacích-bombardovacích letounů, každý se čtyřmi raketovými bloky typu B-8M/M1 v podvěsu. Pokud by zmíněné stroje měly v podvěsu pumy o hmotnosti 250 až 500 kg, bylo by je na takovou misi nutné vyslat v počtu 5-ti až 6-ti exemplářů. Dle výsledků testů ale shodný úkol dokázala zvládnout též dvojice bombardérů Su-24 (Fencer), každý s 20-ti pumami typu OFAB-250-270 v podvěsu. Znatelně vyšší bojovou efektivitu v porovnání se svým předchůdcem v podobě rakety typu S-5S prokázal při porovnávacích testech též model S-8S, jehož bojová hlavice je naplněna 1,26 g ocelovými šipkami typu SPEL, které slouží k ničení živé síly protivníka. Bojová hlavice této zbraně totiž obsahuje znatelně větší počet šipek typu SPEL (2 000 až 2 100 ks vs 1 000 ks). Kromě toho má raketa typu S-8S výrazně vyšší rychlost než raketa typu S-5S (2 160 km/h vs 1 602 až 1 728 km/h). Díky posledně uvedenému mají ocelové šipky typu SPEL po vypuzení z útrob bojové hlavice rakety typu S-8S výmetnou náloží znatelně vyšší kinetickou energii. Právě kuli malé kinetické energii při výmetu a nízké hmotnosti šipek typu SPEL, která je znatelně nižší než u projektilu kulometu, bylo totiž při střelbě raketami typu S-5S nutné striktně dodržovat předepsanou vzdálenost a letovou rychlost. Jinak totiž hrozilo, že v důsledku aerodynamického odporu ztratí rychlost natolik, že nezpůsobí prakticky žádné škody. Při nedodržení předepsaných podmínek proto šipky typu SPEL při zkušebních střelbách neprorazily dřevěný terč a pouze jej poškrábaly. Rakety typu S-5S byly navíc silně neefektivní, pokud byly odpalovány vrtulníky. Důvodem toho byla skutečnost, že vrtulníky mají 5 x až 6 x nižší rychlost než letadla. Při výmetu z bojové hlavice rakety typu S-5S odpálené vrtulníkem mají tedy šipky typu SPEL násobně nižší kinetickou energii, než kdyby byly tyto rakety odpáleny letadlem. Díky tomu se při zkušebních střelbách nebyly schopny ani zapíchnout do dřevěného terče. Naproti tomu šipky typu SPEL vypuzené z hlavice rakety typu S-8S dokázaly při zkušebních střelbách prorazit dřevěný terč, i když byly tyto rakety odpáleny pomalým vrtulníkem. To bylo přitom dáno tím, že měly při výmetu, díky znatelně vyšší rychlosti rakety typu S-8S, dvojnásobnou kinetickou energii. Proti živé síle protivníka má přitom tato raketa v porovnání s raketou typu S-5S 2,5 x vyšší efektivitu. Z tohoto hlediska raketa typu S-8S v době zavedení do výzbroje znatelně překonávala prakticky veškerou munici, která se tehdy nacházela v arsenálu VVS. Tzv. zóna smrti zmíněné zbraně má přitom rozlohu 2 600 m², což je 1,5 x více než u o poznání větší rakety typu S-25-O s tříštivou bojovou hlavicí, resp. 2 x více než u 250 kg tříštivo-trhavé pumy typu OFAB-250. K výcvikovým letům bojové letouny VVS obvykle vyrážely s dvojicí bloků typu B-8M/M1 v podvěsu, přičemž v každém z nich se nacházely jen dvě nebo tři rakety typu S-8. To bylo plně dostačující množství pro zdokonalování a udržování již nabytých střeleckých dovedností. Výcvik ve střelbě salvovými neřízenými raketami byl za dob SSSR velmi intenzivní, obzvláště pak u stíhacích-bombardovacích a útočných útvarů. U těchto útvarů byly přitom cvičné střelby salvovými raketami prováděny nejméně jednou měsíčně. Tak např. plány na rok 1990 pro piloty stíhacích-bombardovacích pluků počítaly s tím, že každý z nich vykoná nejméně 10 cvičných střeleb neřízenými raketami. Cvičné střelby z bloků typu B-8M/M1 se neobešly bez občasných incidentů, které byly vesměs důsledkem nedbalosti personálu. Přitom se občas stávalo, že kuli špatně zapojené elektroinstalaci na letounech z novovýroby byly při přípravě na let po zapnutí palubního zdroje elektrické energie odpáleny všechny rakety v zavěšených blocích. K jednomu takovému incidentu došlo dne 4. června 1986 při přípravě MiGu-27 (Flogger) ze stavu 18. APIB (letecký pluk stíhacích-bombardérů) k letu. Špatně zapojená elektroinstalace u tohoto stroje měla přitom za následek kompletní zničení sousedního letounu salvou raket typu S-8. Dne 4. března 1988 zase pilot letounu typu Su-17M4 (Fitter K) ze stavu 274. APIB v průběhu cvičného letu omylem shodil všechny bloky typu B-8M/M1 nad cílovou oblastí. Raketové bloky řady B-8M nesměly být poměrně dlouhou dobu, na rozdíl od raketových bloků řady UB-16-57 a UB-32, shazovány ze závěsníků nosičů ani při nouzových situacích. Důvodem toho byla skutečnost, že poměrně dlouho nebylo známo chování tohoto těžkého zařízení po odpoutání od závěsníku nosiče za letu, což sebou přinášelo riziko vzájemného střetu. S raketami typu S-8 se za dob SSSR počítalo nejen proti pozemním cílům, ale i proti cílům vzdušným. Stíhací-bombardovací letouny ze stavu VVS s raketovými bloky typu B-8M/M1 v podvěsu byly totiž až do počátku 90. let používány k ostraze sovětských hranic s ČLR před vzdušnými narušiteli. Bojové letouny čínských vzdušných sil (PLAAF) byly totiž tehdy po technologické stránce na úrovni sovětské techniky z 50. a 60. let, a tak byly neřízené rakety považovány jako dostačující prostředek k jejich případné eliminaci. Určitou zajímavostí se staly experimenty se střelbou raketami typu S-8 do zadní polosféry, které byly provedeny s útočnými letouny typu Su-25 (Frogfoot). Konkrétně se přitom jednalo o prototypy T-8-10 a T-8M-1. Myšlenka střelby do zadní polosféry představovala přímou reakci na vysokou rychlost moderních bojových letounů. Díky tomu totiž piloti těchto strojů měli při střelbě neřízenými raketami na zaměření cíle a vlastní střelbu jen několik málo sekund. To sice mohla řešit střelba z velkých vzdáleností, ovšem za cenu příliš velkého rozptylu. Pokud by však bojový letoun mohl neřízené rakety odpalovat nejen při příletu k cíli, ale i při odletu z cílové oblasti, mohl by jej postřelovat delší dobu, což by zvýšilo pravděpodobnost jeho zničení. Střelba neřízenými raketami do zadní polosféry při odletu od cíle měla navíc obráncům znemožnit nebo významně znesnadnit provést odvetný útok palnými zbraněmi nebo přenosnými PLŘS. Útočné letouny jsou totiž často vystavovány nepřátelské palbě při odletu z cílové oblasti, neboť jsou ze zadní polosféry více zranitelné. K testům odpalu raket typu S-8 do zadní polosféry byly přitom použity mírně upravené raketové bloky typu B-8M. Zmíněné bloky se vyznačovaly mírně prodlouženými hlavněmi, což zvyšovalo počáteční rychlost raket typu S-8. Odpal zmíněných raket při odletu od cíle byl konkrétně prováděn při výstupu pod určitým úhlem, a to v okamžiku, který byl vypočten střelecký počítačem. Střelba raketami typu S-8 z upraveného raketového bloku typu B-8M do zadní polosféry byla bezproblémová, stejně jako zaměření cíle, který se nacházel v zadní polosféře. Již při prvních zkušebních střelbách téměř všechny rakety typu S-8 odpálené do zadní polosféry zasáhly svůj cíl. I přesto se tato metoda bojové aplikace zmíněné rakety nerozšířila. Jedním z důvodů toho byla skutečnost, že znatelně znesnadňovala použití několika typů různých zbraní (kanóny, rakety a pumy) při jednom útoku. Zavedení této metody odpalu raket typu S-8 by si ale vyžádalo též znatelně přepracovat zaměřovací systémy bojových letounů. Kromě toho bylo při střelbě zmíněnými raketami do zadní plosféry nutné při odletu od cíle přesně dodržovat, kuli zaměření, letovou rychlost, úhel stoupání a kurz. To ale znemožňovalo provádět jakékoliv úhybné manévry, což sebou přinášelo vyšší riziko sestřelení. Pro průměrné piloty od řadových útvarů bylo navíc zaměření cíle v zadní polosféře na reálném bojišti shledáno jako více než problematické. Svůj křest ohněm si raketa typu S-8 odbyla v sovětské invazi do Afghánistánu (1979 až 1989). V prvním roce zmíněného konfliktu byly tyto rakety používány jen velmi zřídka. Masově začaly být rakety typu S-8 v Afghánistánu nasazovány až od jara roku 1980. Zpočátku zde byly tyto rakety používány stíhacími-bombardovacími letouny typu Su-17M3 (Fitter H) ze stavu 40. armády. Od léta roku 1981 zde začaly s raketovými bloky typu B-8M/M1 v podvěsu k bojovým misím vzlétat též útočné letouny typu Su-25 (Frogfoot A). Z vrtulníků armádního letectva, které byly nasazeny v Afghánistánu, byly rakety typu S-8 používány typy Mi-8MT (Hip H) a Mi-24V (Hind E). Ke své první bojové misi na afghánském bojišti se přitom vrtulníky ze stavu 280. vrtulníkového pluku s raketovými bloky typu B-20V20 v podvěsu vydaly v dubnu roku 1983. Protože měly rakety typu S-8 znatelně větší efektivitu, ve zbraňovém arsenálu vrtulníků typu Mi-24V (Hind E), které byly nasazeny v Afghánistánu, postupně zcela nahradily rakety typu S-5. Poté byly rakety typu S-5 používány prakticky již jen vrtulníky typu Mi-8MT (Hip H). V Afghánistánu rakety typu S-8 naplno prokázaly své kvality. Tak např. k zničení jedné brigády povstalců ve volném terénu postačoval jeden letoun typu Su-25 (Frogfoot A) se čtyřmi raketovými bloky typu B-8M/M1 v podvěsu. Pokud byly pod zbraňové závěsníky tohoto stroje navěšeny dvě submuniční pumy typu RBK-500 s tříštivými granáty, k splnění toho samého úkolu musel být vyslán ve dvou exemplářích. K likvidaci konvoje povstalců v horách bylo nezbytné vyslat dva letouny typu Su-25 (Frogfoot A) se čtyřmi raketovými bloky typu B-8M/M1 v podvěsu nebo čtyři letouny toho samého typu se dvěma submuničními pumami typu RBK-500 v podvěsu. Přestože bylo zakázáno nabíjet jeden blok raketami typu S-8 z různých výrobních sérií, neboť mohly mít kuli ne zcela identickému složení prachové náplně raketového motoru odlišné balistické charakteristiky, v bojových podmínkách toto nebylo často dodržováno. A nejen to. Do jednoho bloku byly občas ve spěchu ládovány rakety typu S-8 několika různých verzí, jejichž balistické charakteristiky se mnohdy významně lišily. To ale bylo velmi nebezpečné, neboť u raket s odlišnými balistickými charakteristikami odpálenými v jedné salvě hrozila vzájemná srážka spojená s detonací bojové hlavice. Přednost rakety typu S-8 před raketou typu S-5 byla oficiálně deklarována výnosem ze dne 27. července 1984. Krátce nato byl objem produkce raket typu S-5 zredukován na úkor výroby raket typu S-8. Zmíněná raketa se pak stala ve své kategorii hlavní zbraní VVS. Definitivně raketa typu S-8 raketu typu S-5 z výrobní linky vytlačila v roce 1990. Rakety řady S-8 se přitom ve výrobě a výzbroji VVS a Armádního letectva udržely do dnešních dnů. Kromě toho byly vyvezeny do celé řady zemí světa. VVS a Armádní letectvo kromě invaze do Afghánistánu rakety typu S-8 aktivně používalo v dalších ozbrojených konfliktech, včetně obou válek v Čečensku (1994 až 1996 a 1999 až 2009). Ve zmíněných konfliktech byly rakety typu S-8 nejvíce oblíbenou leteckou zbraní. Jedním z důvodů toho byla skutečnost, že za jejich pomoci bylo možné splnit takřka všechny zadané úkoly. Pro rakety typu S-8 ale hovořila též vysoká bojová efektivita, nízká cena a jednoduchá obsluha. Tak např. vrtulníky zde s raketovými bloky typu B-8MV20 v podvěsu vyrážely takřka ke všem misím. V konfliktu v Čečensku byly ale tyto rakety velmi často používány též útočnými letouny. V průběhu první etapy čečenské kampaně (1994 až 1996) bylo spotřebováno cca 30 000 leteckých neřízených raket. V drtivé většině se přitom jednalo právě o rakety typu S-8. Naproti tomu naváděných střel bylo za shodnou časovou periodu odpáleno jen 46. To, s jakou intenzitou byly rakety typu S-8 požívány v čečenské kampani, lze ilustrovat např. na zkušebním nasazení útočných vrtulníků typu Ka-50 (Hokum A). Zmíněné stroje zde přitom v průběhu 49-ti misí, které uskutečnily v pěti týdnech mezi lednem a únorem roku 2001, provedly více než 100 střeleb z raketových bloků typu B-8V20. Přitom spotřebovaly 929 raket typu S-8. Naproti tomu celková spotřeba nábojů do palubního kanónu činila jen 62 ks. PTŘS raketového kompletu typu Vichr (RS-AT-16 Scallion) v průběhu zkušebního nasazení v Čečensku vrtulníky typu Ka-50 (Hokum A) odpálily jen tři. Od 9. srpna 1999 do 19. června 2002 bylo v rámci nejvíce intenzivní fáze druhé etapy čečenské kampaně spotřebováno 85 629 raket typu S-8. Spotřeba zmíněných raket přitom dosahovala téměř spotřeby nábojů do palubních kulometů a kanonů bojových vrtulníků. Za shodnou časovou periodu bylo totiž posádkami vrtulníků vystříleno 89 850 kanónových a kulometných nábojů. Spotřeba „vrtulníkových“ PTŘS pak činila pouhých 1 708 exemplářů. V sovětské invazi do Afghánistánu přitom poměr vystřílených kulometných/kanónových nábojů a neřízených raket činil 2-3 : 1. Důvodem upřednostňování raket typu S-8 před hlavňovými zbraněmi v Čečensku byla skutečnost, že mají nejen větší ničivou sílu, ale též delší dosah. Posledně uvedené je přitom obzvláště důležité, pokud nepřítel disponuje prostředky PVO. Přestože bylo používání neřízených raket typu S-8 v obou fázích konfliktu v Čečensku velmi intenzivní, nebyly tehdy zaznamenány žádné zásadní závady či selhání této zbraně.

Verze:

S-8 (9-A-607) – první výrobní modifikace rakety typu S-8. Tento model je určen nejen k ničení obrněné techniky, včetně tanků, bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů a samohybných děl, a další vojenské techniky, ale i živé síly protivníka. Raketa typu S-8 je opatřena tříštivo-průbojnou bojovou hlavicí s hmotností 3,60 kg. Na explozivní náplň A-IX-10 (lisovaný hexogen s příměsemi), která má silný trhavý a zápalný účinek, z toho přitom připadá 1 kg. Explozivní náplň bojové hlavice rakety typu S-8 má tvar trychtýře, aby se energie vzniklá její explozí soustředila do úzkého paprsku majícího značnou rychlost a průbojnost. Díky tomu je bojová hlavice této zbraně schopna probít pancíř o síle až 300 mm (při dopadu pod úhlem 30°). Průnik střepin bojové hlavice rakety typu S-8 do útrob vozidla pak způsobuje usmrcení posádky, zapálení paliva a detonaci munice. Na plášť bojové hlavice rakety typu S-8 je nasazeno 17 ocelových předfragmentovaných prstenců. Explozí výbušné náplně bojové hlavice se přitom zmíněné prstence rozpadnou na 400 fragmentů o hmotnosti 3 g. Bojová hlavice rakety typu S-8 je opatřena elektro-mechanickým kontaktním zapalovačem typu N-26A. Ten přitom zajišťuje její detonaci v okamžiku nárazu. K aktivaci zapalovače bojové hlavice rakety typu S-8 dochází 1,5 až 1,9 s od okamžiku startu. To se již zmíněná raketa pohybuje ve vzdálenosti 550 až 650 m od nosiče, což zamezuje poškození nosiče případnou nechtěnou explozí její bojové hlavice. Náplň raketového motoru rakety typu S-8 je přitom zhotovena z prachu VIK-2D.

S-8S (9-A-726) – speciální modifikace rakety typu S-8 určená k ničení živé síly protivníka. Bojová hlavice tohoto modelu má hmotnost 4,31 kg a je naplněna 2 000 až 2 100 ocelovými šipkami typu SPEL (strelovidmyj poražajucij element = šipkovitý útočný prvek), které mají délku 40 mm, průměr 2,6 mm a hmotnost 1,26 g. Vyhození SPEL z útrob hlavice rakety typu S-8 obstarává speciální výmetná nálož. Iniciaci výmetné nálože zajišťuje bezkontaktní zapalovač typu V-678 po 1 s od vyhoření prachové náplně raketového motoru. Smršť SPEL má přitom tvar kužele s vrcholovým úhlem 6° až 14°. Protože rychlost SPEL se vzrůstající vzdáleností postupně klesá vlivem aerodynamického odporu, zmíněné šipky musejí být z hlavice vypuzeny v určité vzdálenosti od cíle. Jinak ztrácejí efektivitu. Salva 40-ti raket typu S-8S přitom dokáže za pomoci 80 000 šipek typu SPEL na ploše o rozloze celých 10 000 m² vyřadit 70 až 80 % živé síly protivníka. Jediná raketa typu S-8S je schopna zneškodnit živou sílu protivníka na ploše celých 2 600 m², tj. na 3 x větší ploše než raketa typu S-8 s tříštivo-průbojnou bojovou hlavicí, resp. na 3,5 x větší ploše než 100 kg tříštivo-trhavá puma typu OFAB-100.

S-8B (9-A-835) – speciální „protibetonová“ modifikace rakety typu S-8. Raketa typu S-8B je opatřena podkaliberní průbojnou bojovou hlavicí, která má velmi odolný plášť. Ten je přitom schopen ustát průnik zeminou i železobetonem. Při ráži 68 mm má bojové hlavice tohoto modelu téměř dvojnásobnou hmotnost v porovnání s bojovou hlavicí rakety typu S-8 (7,17 kg vs 3,60 kg). Díky tomu na bojovou hlavici rakety typu S-8B působí téměř trojnásobné příčné zatížení, což ji zajišťuje podobný penetrační účinek, jaký mají protipancéřové granáty. Vlastní plášť tvoří 90% celkové hmotnosti bojové hlavice rakety typu S-8B. Výbušná náplň bojové hlavice této zbraně má hmotnost pouhých 0,63 kg. Konkrétně se jedná o prachovou náplň A-IX-2, což je hexogen s příměsí parafínu, který má funkci flegmatizátoru (látka snižující citlivost výbušniny). Výbušná náplň bojové hlavice rakety typu S-8B je iniciována 0,01 až 0,03 s po nárazu, a to za pomoci kontaktního elektro-mechanického zapalovače typu I-426 (9K730). Díky zmíněnému zpoždění k detonaci bojové hlavice této rakety dochází až po průniku do interiéru stavby, což má ničivý účinek nejen na její strukturu, ale i na vnitřní vybavení.

S-8P (9-A-737) – speciální modifikace rakety typu S-8 určená k rušení radiolokačních stanic PVO. Hlavice tohoto modelu je naplněna dipólovými odrážeči (DOS) typu 9A737, které mají podobu pásek z pokoveného sklotextilu. Aby bylo možné raketu typu S-8P používat k rušení radiolokátorů s různými pracovními vlnovými délkami, pro zmíněnou zbraň byly vyvinuty hned tři typy hlavic, které obsahují pásky DOS s různou délkou. K jejich vyhození přitom dochází po 4,6 až 5,2 s po startu. K tomu slouží malá prachová výmetná nálož s dálkovým bezkontaktním zapalovačem typu AVR-5. Pásky DOS jsou z hlavice rakety typu S-8P vyhazovány ve čtyřech následných salvách. Díky malé hmotnosti pásek DOS se jejich oblak dokáže vznášet před nosičem po dobu 10-ti až 11-ti min. Nejvíce efektivní ochranu přitom rakety typu S-8P poskytují, pokud jsou odpáleny v několika následných salvách o několika exemplářích.

S-8C (9-A-4280) – speciální značkovací modifikace rakety typu S-8. Tento model slouží k označování cílů, orientačních bodů na trase a lokalit určených k shozu výsadku. Při dopadu hlavice rakety typu S-8C vyvozuje výrazný barevný dým, který je viditelný z velké vzdálenosti.

S-8-OF (9-A-4342) – modifikace rakety typu S-8 s tříštivo-trhavou bojovou hlavicí

S-8D (9-A-4446) – modifikace rakety typu S-8 s termobarickou bojovou hlavicí. Raketa typu S-8D je určena k ničení živé síly protivníka, a to jak na volném prostranství, tak i uvnitř různých staveb, včetně opevnění, lehce obrněné bojové techniky a různých staveb. Tekutá výbušná látka bojové hlavice rakety typu S-8D nejprve vytvoří oblak aerosolu, který se smísí s okolním vzduchem. Výbuch vzniklý iniciací této směsi vytvoří mohutnou tlakovou vlnu se silným destruktivním účinkem. Protože přitom dochází k spálení vzduchu, v místě výbuchu krátkodobě vznikne vakuum. Tlakovou vlnu proto následuje vlna podtlaku, která má rovněž velmi ničivý účinek (zejména pak na plíce a další vnitřní orgány). Před účinky výbuchu termobarické hlavice se přitom nelze skrýt uvnitř budovy nebo bunkru, neboť aerosol dokáže proniknout netěsnostmi do jejich interiérů. A v uzavřených místnostech má jeho výbuch násobně ničivější účinek. Z tohoto důvodu je taková hlavice velmi efektivní proti různým stavbám. Termobarická bojová hlavice na cíle nepůsobí pouze přetlakem a pod tlakem, ale též silným žárem. Výbuch termobarické hlavice navíc dokáže vysát vzduch z vnitřních prostor a vše živé zde udusit.

S-8K (9-A-4642) – modifikace rakety typu S-8 s kumulativní (?) bojovou hlavicí

S-8V (9-A-714) – modifikace rakety typu S-8 s novou prachovou náplní raketového motoru. Náplň raketového motoru tohoto modelu je zhotovena z prachu ŠS-8, jehož hoření produkuje oblak plynu s nižší teplotou než náplň VIK-2D. Náplň ŠS-8 přitom představovala přímou reakci na neblahý vliv horkých plynů, které vznikaly hořením náplně VIK-2D, na chod motorů nosičů. Díky tomu byla střelba raketami typu S-8 některými letouny, kuli hrozbě pumpáže motorů, vysloveně nebezpečná. Jiné letouny, včetně stíhacích-bombardérů typu Su-17 (Fitter) a Su-24 (Fencer), z toho samého důvodu mohly zase raketami typu S-8 pálit jen z určitých výšek a při chodu motorů na nízké otáčky. Díky tomu měly ale při útoku nedostatečnou zásobu tahu. U rakety typu S-8V tato omezení díky prachové náplni motoru ŠS-8 odpadala. Zavedení zmíněné prachové náplně se navíc obešlo bez vnášení změn do technologie výroby. Na druhou stranu měla prachová náplň ŠS-8 silně korozivní účinek na konstrukci motoru i vlastního nosiče.

S-8A (9-A-856) – modifikace rakety typu S-8V s novou prachovou náplní raketového motoru. Náplň raketového motoru tohoto modelu je zhotovena z prachu BN-K, jehož spaliny méně ovlivňují chod proudového motoru než spaliny z prachové náplně VIK-2D a současně jsou méně agresivní než spaliny z prachové náplně ŠS-8. Prachová náplň BN-K tedy řeší problémy s pumpováním motorů nosičů po předchozím nasátí spalin z prachové náplně VIK-2D a současně též problémy s opotřebením raketových motorů a nosičů vlivem silného korozivního účinku prachové náplně ŠS-8. Na druhou stranu zavedení prachové náplně BN-K vedlo k mírnému snížení specifického impulsu raketového motoru (cca o 12 až 14 %), zejména pak za chladného počasí. Kuli zachování balistických charakteristik rakety typu S-8A bylo proto nutné přibližně zdvojnásobit délku chodu jejího raketového motoru. Současně bylo nezbytné motor této rakety opatřit novými tryskami.

S-8VS (9-A-824) – modifikace rakety typu S-8V s bojovou hlavicí z rakety typu S-8S, která je naplněna 2 000 až 2 100 ocelovými šipkami typu SPEL

S-8AS (9-A-4070) – modifikace rakety typu S-8A s bojovou hlavicí z rakety typu S-8S, která je naplněna 2 000 až 2 100 ocelovými šipkami typu SPEL

S-8M (9-A-728) – pokročilá modifikace rakety typu S-8A s vylepšenou tříštivo-průbojnou bojovou hlavicí se zvýšeným průbojným účinkem a novým motorem. Bojová hlavice rakety typu S-8M má hmotnost 3,8 kg. Na explozivní náplň z toho připadá 0,855 kg. Při dopadu pod úhlem 30° přitom dokáže probít pancíř o síle až 400 mm, což v době vzniku této zbraně postačovalo k zneškodnění hlavních bitevních tanků. Všechny rakety typu S-8M, které byly vyrobeny po roce 1979, navíc obdržely vylepšený zapalovač bojové hlavice typu N-26AM. Zmíněný zapalovač se přitom vyznačoval vyšší spolehlivostí při dopadu rakety na cíl pod malými úhly. Díky novému motoru s novou prachovou náplní a menším kritickým průřezem trysek u střelby raketami typu S-8M zcela odpadla omezení týkající se letové výšky a pracovního režimu motorů nosiče. Zmíněné rakety bylo tedy možné odpalovat ve všech letových výškách a za všech režimů motorů nosiče, aniž by hrozilo riziko pumpáže. Z tohoto důvodu raketa typu S-8M ve výrobě velmi rychle nahradila starší verze této zbraně. Ty pak byly používány výhradně k výcviku posádek letounů typu Su-24 (Fencer), neboť dvoumotorové uspořádání těchto strojů snižovalo riziko nehody v důsledku nasátí povýstřelových zplodin. Z toho samého důvodu byly při výcviku starší verze raket typu S-8 posádkami letounů typu Su-24 (Fencer) odpalovány pouze v malých počtech.

S-8KO (9-A-4341) – pokročilá modifikace rakety typu S-8M z dílny IPF (všechny předchozí verze této zbraně vnikly v KB Točmaš). Raketa typu S-8KO je opatřena novou tříštivo-průbojnou bojovou hlavicí Gekfol-5. Zmíněná hlavice má hmotnost 3,6 kg, z čehož 1,1 kg připadá na výbušnou náplň. Její iniciaci zajišťuje elektro-mechanický zapalovač typu V-5KP1, který našel uplatnění též u raket řady S-5. Bojová hlavice typu Gekfol-5 přitom dokáže prorazit pancíř o tloušťce až 420 mm. Její explozí současně vzniká 450 až 500 fragmentů o hmotnosti 3 g.

S-8KOM Dinar-2 (9-A-4421) – modifikace rakety typu S-8KO s novou náplní raketového motoru z prachu BNK-R, která má hmotnost 3,04 kg, a modifikovanými stabilizačními ploškami se zlepšeným upevněním a systémem pro jejich rozevírání. V průběhu výroby byly navíc u rakety typu S-8KOM předfragmentované ocelové prstence bojové hlavice nahrazeny, kuli zjednodušení výroby, návinem předfragmentované ocelové pásky.

S-8BM Sudak (9-A-4531) – speciální „protibetonová“ modifikace rakety typu S-8KOM. Tento model je opatřen podkaliberní průbojnou bojovou hlavicí se zvýšeným tříštivým účinkem. Bojová hlavice rakety typu S-8BM má přitom ráži 68 mm a hmotnost 7,41 kg. Iniciaci její výbušné náplně obstarává, stejně jako v případě rakety typu S-8B, elektro-mechanický nárazový zapalovač typu I-426. K iniciaci výbušné náplně bojové hlavice rakety typu S-8BM dochází, stejně jako u rakety typu S-8B, s malým zpožděním, tedy až po průniku do interiéru stavby, což má ničivý účinek nejen na její strukturu, ale i na vnitřní vybavení. Bojová hlavice rakety typu S-8BM je přitom schopna probít až 0,8 m železobetonu.

S-8-OFM Tolkač-3 (9-A-1587) – pokročilá modifikace rakety typu S-8-OF

S-8ASM (9-A-4529) – pokročilá modifikace rakety typu S-8AS

S-8DM (9-A-4528) – modifikace rakety typu S-8KOM s termobarickou bojovou hlavicí. Raketa typu S-8DM je určena k ničení živé síly protivníka, a to jak na volném prostranství, tak i uvnitř různých staveb, včetně opevnění, lehce obrněné bojové techniky a různých staveb. Bojová hlavice tohoto modelu má hmotnost 3,63 kg a obsahuje 2,15 kg tekuté výbušné látky mající explozivní sílu ekvivalentní 5,5 až 6,0 kg TNT. V epicentru exploze bojové hlavice rakety typu S-8DM je tlak 30 kg/cm² a teplota 2 500 až 3 000 °C. Pro člověka je přitom smrtící tlak pouhý 1 kg/cm², přičemž již tlak 0,1 kg/cm² má za následek otřes mozku, poškození dýchací soustavy a prasknutí ušních bubínků.

S-8DF Tolika-2 (9-A-1565) – vylepšená modifikace rakety typu S-8DM s instalací silnější termobarické bojové hlavice. Bojová hlavice tohoto modelu má hmotnost 5,50 kg a obsahuje 3,30 kg tekuté výbušné látky. Díky instalaci účinnější bojové hlavice lze za pomoci rakety typu S-8DF ničit i živou sílu protivníka, která je skryta uvnitř bunkru.

S-8T Tovariš-2 (9-A-4425) – speciální modifikace rakety typu S-8KOM určená k ničení obrněné techniky protivníka. Tento model je opatřen tandemovou kumulativní bojovou hlavicí, která dokáže probít 440 mm pancíře, a představuje přímou reakci na nedostatečnou účinnost standardní kumulativní bojové hlavice proti technice opatřené vrstvenou nebo reaktivní (ERA) pancéřovou ochranou. Tandemová bojová hlavice se sestává ze dvou kumulativních hlavic. Zatímco ta přední zneškodní blok ERA (nebo probije první vrstvu vrstveného pancíře), zadní hlavice následně pronikne pancířem vozidla, který se nachází pod bloky ERA (nebo další vrstvou vrstveného pancíře). Bojová hlavice rakety typu S-8T má nejen průbojný účinek, ale též účinek tříštivý. Střepiny vzniklé její explozí mají přitom destruktivní účinek na pozorovací a zaměřovací vybavení vozidel, stejně jako na různé antény a externí palivové nádrže.

S-8PM – speciální modifikace rakety typu S-8KOM určená k rušení radiolokačních stanic PVO. Hlavice tohoto modelu je naplněna 2 kg dipólových odrážečů (DOS), které mají podobu pásek z pokoveného sklotextilu. Jejich vyhození přitom zajišťuje malá prachová výmetná nálož s dálkovým bezkontaktním zapalovačem.

S-8-OM Uborščik (9-A-4527) – speciální osvětlovací modifikace rakety typu S-8KOM. Raketa typu S-8-OM slouží k osvětlování terénu za nočních podmínek (za účelem odhalení a pozorování pozemních jednotek protivníka) v rámci podpory operací letectva a pozemních sil. Uvnitř hlavice této rakety se nachází 1 kg pyrotechnická světlice, která je opatřena padákem. Zmíněná světlice má svítivost 2 milióny kandel a dokáže hořet po dobu 30-ti s.

S-8CM Tarafaret (9-A-4526) – speciální značkovací modifikace rakety typu S-8KOM. Tento model slouží k označování cílů, orientačních bodů na trase a lokalit určených k shozu výsadku. Při dopadu hlavice rakety typu S-8CM vyvozuje výrazný barevný dým, který je viditelný ze vzdálenosti 5 až 6 km. Zatímco letadla mohou rakety typu S-8CM odpalovat ze vzdálenosti 3 km, z vrtulníků lze tyto rakety odpalovat na vzdálenost 1,3 až 2,0 km.

S-8Kor Urgoza – naváděná modifikace neřízené rakety typu S-8 s poloaktivním laserovým samonavedením. Tento model je naváděn na odraz paprsku laserového značkovače od cíle. Ten přitom může být součástí vybavení nosiče, popř. se může jednat o značkovač externí. Příďová sekce s naváděcí a bojovou hlavicí tohoto modelu je známa jako BM-8 a je řešena jako oddělitelná. Příďová sekce rakety typu S-8Kor je opatřena šesti skládacími stabilizátory, které se rozevírají po oddělení od zadní sekce s motorem. Jejich rozevření přitom zajišťuje plynový píst. Korekci letové dráhy oddělené příďové sekce s naváděcí a bojovou hlavicí obstarávají malé pulsní raketové motory. Záďová sekce této zbraně ukrývá nový raketový motor s účinnějším tuhým palivem a je opatřena pevnými stabilizátory s malým rozpětím. Naváděná raketa typu S-8Kor slouží k ničení malých bodových cílů, jakými jsou např. tanky nebo obrněná vozidla. Vzhledem k malému zornému poli a omezené manévrovatelnosti tato zbraň při odpalu vyžaduje poměrně přesné zamíření. Současně je nezbytné, aby bylo ozařování cíle laserovým paprskem nepřerušované. Vývoj komplexu Urgoza byl zahájen v roce 1998 a zpočátku probíhal v NTC AO Ametech. Od roku 2005 se pracemi na toto téma zabývala společnost GNPP Splav. Široké veřejnosti byl komplex Urgoza poprvé prezentován na výstavě MAKS 99, která se konala v srpnu roku 1999 v Žukovském. Vývoj rakety typu S-8Kor údajně skončil neúspěchem. Každopádně součástí zbraňového arsenálu VVS se tato zbraň nestala. Podobný naváděcí systém byl přitom zpracován též pro neřízené rakety typu S-5 (S-5Kor) a S-13 (S-13Kor).

S-8DFM (9-A-1566) – vylepšená modifikace rakety typu S-8DF. Tento model byl široké veřejnosti poprvé prezentován v roce 2017.

S-8-OFP Broněbojščik (9-A-8724) – pokročilá modifikace rakety typu S-8KOM. Tento model je opatřen novým raketovým motorem, který využívá vysoce energetické vícesložkové palivo. Díky tomu má prachová náplň motoru rakety typu S-8-OFP menší rozměry (o 40 %) a nižší hmotnost. I přesto lze za pomoci této zbraně provádět mířenou střelu na vzdálenost 7 až 8 km (dosah předchozích verzí rakety typu S-8 přitom činí 3 až 4 km). Použití menší a lehčí prachové náplně raketového motoru u tohoto modelu umožnilo náležitě zvětšit tříštivo-průbojnou bojovou hlavici. Ta je přitom schopna prorazit až 1 m železobetonu nebo 350 mm pancíře. Bojová hlavice rakety typu S-8-OFP je navíc opatřena novým zapalovačem s několika pracovními režimy. Zmíněný zapalovač přitom umožňuje provádět iniciaci bojové hlavice buďto před nárazem nebo při nárazu nebo po nárazu. Zatímco iniciace před nárazem se používá proti živé síle protivníka, iniciace při nárazu je určena k rozrušování struktury staveb, iniciace po nárazu, resp. po průrazu, umožňuje páchat škody uvnitř vozidel nebo budov. Kromě toho má raketa typu S-8-OFP stabilizátory nové konstrukce. Stabilizátory této rakety se přitom sestávají ze čtyř výklopných obdélníkových ploch, které mají vzájemné uspořádání do tvaru písmene „X“ a které se vyklápějí od těla směrem do stran. V zatažené pozici jsou stabilizátory této rakety přiklopeny k tělu. Raketa typu S-8-OFP vzešla ze zkušeností, které se podařilo nastřádat v průběhu nasazení ruských ozbrojených sil v protiteroristické operaci v Sýrii (zahájené vládním výnosem ze dne 30. září 2015). Při zmíněné operaci se totiž rakety typu S-8 ukázaly být neúčinné proti jednotkám ukrytým ve sklepeních nebo podzemních úkrytech. Projekt rakety typu S-8-OFP byl široké veřejnosti poprvé prezentován v roce 2014. V květnu roku 2018 bylo ohlášeno završení projektových prací a zahájení střeleckých zkoušek. Současně bylo ohlášeno, že tato zbraň státními zkouškami projde před konce toho samého roku. Završení státních zkoušek rakety typu S-8-OFP bylo ohlášeno v únoru roku 2019. Krátce nato se objevily informace o předání prvních zkušebních sérií této zbraně VVS. V květnu roku 2019 bylo oznámeno, že dodávky sériových raket typu S-8-OFP započnou v roce 2021.

S-8DFM-T – modifikace rakety typu S-8DFM s kombinovanou bojovou hlavicí mající kumulativní, tříštivý a zápalný účinek. Široké veřejnosti byla tato zbraň poprvé prezentována na výstavě Armija 2019, která se konala v červnu roku 2019 v Kubince. Tehdy se přitom její vývoj nacházel ve fázi zkoušek.

S-8L – naváděná modifikace rakety typu S-8 z dílny GK Kalašnikov s poloaktivním laserovým navedením. Tento model má dosah 6 km a vyznačuje se instalací laserového snímače, malé výsuvné horizontální plošky s obdélníkovým půdorysem a šesti stabilizátorů odlišné konstrukce. Kromě toho je opatřen tříštivo-trhavou bojovou hlavicí a raketovým motorem typu 9-ŽN-5012. Naváděná raketa typu S-8L byla široké veřejnosti prezentována ve dvou odlišných variantách. Na výstavě Armija 2020, která se konala v červenci roku 2020 v Kubince, bylo možné zmíněnou zbraň shlédnout ve variantě s výkyvným laserovým snímačem nápadně se podobajícím laserovému snímači naváděné pumy typu KAB-500L. U varianty, která byla prezentována v srpnu roku 2021 na výstavě Armija 2021, se laserový snímač nacházel pod pevným zaobleným čelným průzračným krytem. Tato varianta rakety typu S-8L se ale vyznačuje též instalací výsuvné horizontální plošky přibližně v polovině těla, zatímco u předchozí varianty byla umístěna poblíž špice. Na výstavě Armija 2021 byla přitom raketa typu S-8L prezentována jako zbraň bezpilotního vrtulníku typu MDP-01 Termit z dílny NPP Strela.

S-8KL (9-A-8700) – modifikace rakety typu S-8-OFP s kazetovou bojovou hlavicí. Bojová hlavice této zbraně má hmotnost 7,3 kg a obsahuje 24 ks tříštivo-průbojné submunice. Předběžné zkoušky rakety typu S-8KL byly završeny na konci roku 2022. Široké veřejnosti byla tato zbraň poprvé prezentována na výstavě Armija 2023, která se konala v srpnu roku 2023 v Kubince. Dle zpráv ze září toho samého roku se vývoj rakety typu S-8KL tehdy již nacházel v závěrečné fázi testování. Zmíněná zbraň se přitom tehdy ještě vyráběla pouze v limitovaných sériích.

Odpalovací zařízení:

B-8M – 20-ti násobný raketový blok z dílny MKB Vympel. Raketový blok typu B-8 se sestává z kónického příďového aerodynamického krytu, válcovitého těla a krátkého kónického záďového krytu s rozměrným kruhovým vývodem „raketových“ spalin. Příďový aerodynamický kryt raketového bloku typu B-8M je přitom pojat jako jednodílný odlitek, stejně jako nosná část těla tohoto zařízení. Hlavně jsou u tohoto raketového bloku uspořádány do dvou prstenců, vnitřního (7 hlavní) a vnějšího (13 hlavní). Jejich ústí jsou přitom skryta pod čelním kónickým aerodynamickým krytem. Předletová příprava bloku typu B-8M je velmi jednoduchá a v podstatě se omezuje na vyjmutí odhoditelných válcovitých pouzder stabilizačních plošek raket a nevystřílených raket za pomoci pružinového vyhazovače, kontrolu elektrických obvodů a nabytí. To je přitom prováděno pouhým zasunutím raket do hlavní. Hlavně raketového bloku typu B-8M jsou vyrobeny lehké hliníkové slitiny D16T. Jejich povrch je kuli zvýšení odolnosti ošetřen anodizací. Díky tomu mají životnost 100 střeleb. Pod potahem válcovité střední části bloku typu B-8M s hlavněmi s raketami se nachází tepelná izolace. Zepředu je sekce s raketami před nežádoucím teplem chráněna snímatelným kotoučem z azbestové lepenky. Při střelbě dochází k jeho průrazům. Z tohoto důvodu je zmíněný kotouč před každým vzletem nutné vyměnit. Kuli usnadnění jeho výměny je kónický příďový aerodynamický kryt raketového bloku typu B-8M řešen jako posuvný (o 200 mm směrem dopředu).

B-8M1 – modifikace raketového bloku typu B-8M s mírně zjednodušenou konstrukcí. Nosná konstrukce těla tohoto zařízení, která je odlita z hliníkové slitiny VAL-5, postrádá vnější plášť. To přitom sebou přineslo zjednodušení výroby a současně snížení výrobních nákladů. Tělo raketového bloku typu B-8M1 má navíc o 20 mm menší průměr a více vytříbenou aerodynamiku. Díky tomu klade o nějakých 8 až 10 % menší aerodynamický odpor porovnání s blokem B-8M. Raketový blok typu B-8M1 má délku 2,750 m a průměr 540 mm.

B-8-O – speciální jednorázově použitelná modifikace raketového bloku typu B-8M. V konstrukci tohoto zařízení našly ve velké míře uplatnění levné a dostupné materiály, jakým je např. laminát na bázi celulózy či lepenka. Díky tomu jej bylo v případě nutnosti možné vyrábět prakticky v jakémkoliv podniku, včetně nábytkářského podniku či truhlářské dílny. Po opálení všech raket byl nosičem odhozen i vlastní raketový blok. Protože byl blok typu B-8-O zhotoven z málo odolných materiálů, piloti nosičů s nimi v podvěsu museli dodržovat přísné rychlostní limity a limity max. provozních násobků. S jednorázově použitelnými raketovými bloky typu B-8-O zkrátka nebylo možné létat rychle a prudce manévrovat. Vzhledem k problémům s technologií výroby bylo ale toto zařízení cenově srovnatelné se standardními bloky řady B-8M s kovovou konstrukcí. Blok typu B-8-O byl vyroben jen v omezené sérii a nikdy nebyl používán k výcviku. Na místo toho tyto bloky skončily na skladech pro případ, že vypukne nějaký rozsáhlý válečný konflikt.

B-8V20 – modifikace raketového bloku typu B-8M1 pro vrtulníky. Tento model postrádá příďový kónický aerodynamický kryt. Záďový aerodynamický kryt raketového bloku typu B-8V20 je zase ze spodu šikmo „seříznut“. Hlavně tohoto bloku mají stejnou délku. Jejich ústí vystupují z válcovitého těla, které má menší délku než u raketového bloku typu B-8M1. Všechny výše uvedené úpravy přitom vedly k poklesu hmotnosti, zjednodušení výroby a snížení výrobní ceny proti bloku typu B-8M1. Cenou za to se stal nárůst aerodynamického odporu, což ale vzhledem k malým rychlostem vrtulníků není podstatné.

B-8V20A – modifikace „vrtulníkového“ raketového bloku typu B-8V-20 s odlehčenou a zjednodušenou konstrukcí demontáží záďového aerodynamického krytu a modifikovanou elektroinstalací. Raketový blok typu B-8V20A má délku 1,700 m, průměr 520 mm a hmotnost 123 kg.

B-8C7 – sedminásobný raketový blok z dílny konstrukční kanceláře samarského podniku PO Aviaagregat. Raketový blok typu B-8S7 má štíhlé válcovité tělo a krátký ogivální příďový aerodynamický kryt s „useknutou“ špicí. Na useknuté špici tohoto bloku ústí centrální hlaveň. Okolo centrální hlavně je radiálně rozmístěno zbylých šest hlavní. Raketový blok typu B-8S7 byl navržen pro frontové stíhací letouny řady MiG-21 (Fishbed), lehké útočné letouny a cvičné letouny. Důvodem jeho vzniku byla skutečnost, že letouny řady MiG-21 (Fishbed) jsou opatřeny pouze jedním párem zbraňových závěsníků 3. hmotností skupiny. Konkrétně se jedná o vnitřní pár křídelních závěsníků. Díky tomu lze pod křídlo těchto strojů teoreticky umístit jen dva bloky typu B-8M/M1 (tyto bloky se ale součástí zbraňového systému MiGu-21 nestaly). Naproti tomu raketové bloky typu B-8S7 je možné přepravovat i na zbraňových závěsnících 2. hmotnostní kategorie. Díky tomu tyto bloky lze teoreticky umístit i vnější pár křídelních závěsníků MiGu-21 (Fishbed). Raketové bloky typu B-8S7 byly výrobcem nabízeny jako součást modernizačního programu pro letouny typu MiG-21 (Fishbed). Do výzbroje VVS tento blok přijat nebyl.

B-8V7 – modifikace raketového bloku typu B-8C7 pro vrtulníky. Od raketového bloku typu B-8C7 se toto zařízení odlišuje zejména absencí příďového ogiválního aerodynamického krytu. Díky tomu má nižší hmotnost a jednodušší konstrukci. Cenou za to se stal nárůst aerodynamického odporu, což ale vzhledem k malým rychlostem vrtulníků není podstatné. Do výzbroje VVS raketový blok typu B-8V7 přijat nebyl.

B-8R – speciální modifikace raketového bloku typu B-8M1 pro střelbu do zadní polosféry. Toto zařízení nebylo do výzbroje VVS přijato.

9-A-5013 – modulární raketový blok pro vrtulníky z dílny AO Zaslon. Raketový blok 9-A-5013 se sestává ze tří typů modulů majících průřez ve tvaru obdélníku se zaoblenými rohy. Konkrétně se jedná o základní modul B8V10-UV a přídavné moduly K8V10-UV a K8V5-UV. Zatímco moduly B8V10-UV a K8V10-UV obsahují deset hlavní, které jsou uspořádány po pěti do dvou řad, součástí modulu K8V5-UV je jen jedna řada pěti hlavní. Přímo pod závěsníky nosiče se přitom zavěšuje základní modul B8V10-UV. Pod ten lze pak v případě potřeby připevnit ještě jeden modul K8V5-UV, jeden modul K8V10-UV nebo jeden modul K8V10-UV a jeden modul K8V5-UV. Díky tomu lze počet raket v raketovém bloku typu 9-A-5013 uzpůsobit náplni mise, a to přímo v „polních“ podmínkách. Zmíněný raketový blok tedy může obsahovat 10, 15, 20 nebo 25 raket. Raketový blok typu 9-A-5013 umožňuje rakety typu S-8 odpalovat jednotlivě i v salvách. Hmotnost prázdného/nabytého raketového bloku typu 9-A-5013 činí 82/252 kg v 10-ti hlavňové konfiguraci, resp. 117/372 kg v 15-ti hlavňové konfiguraci, resp. 133/473 kg v 20-ti hlavňové konfiguraci. Široké veřejnosti bylo toto zařízení poprvé prezentováno na výstavě Armija 2018, která se konala v srpnu roku 2018 v Kubince.

Nosič (B-8): Il-102 (Ram Q) – 6 ks (nezaveden do výzbroje), Jak-38/-38M (Forger A) – 2 ks, Jak-130 (Mitten) – 4 ks, Ka-29 (Helix B) – 4 ks, Ka-50/-52 (Hokum) – 4 ks, Mi-8MT/MTV (Hip H) – 6 ks, Mi-24V/-35 (Hind E) – 4 ks, Mi-24P/-35P (Hind F) – 4 ks, Mi-24VP (Hind H) – 4 ks, Mi-24PM (Hind) – 4 ks, Mi-35M (Hind J) – 4 ks, Mi-28 (Havoc) – 4 ks, MiG-23S (Flogger A) – 2 ks, MiG-23M/MF (Flogger B) – 2 ks, MiG-23UB (Flogger C) – 2 ks, MiG-23MS (Flogger E) – 2 ks, MiG-23B/BN (Flogger F/H) – 4 ks, MiG-23ML/P (Flogger G) – 2 ks, MiG-23MLD (Flogger K) – 2 ks, MiG-27 (Flogger D/J) – 4 ks, MiG-29 (Fulcrum) – 4 ks, MiG-29K/KUB (Fulcrum) – 6 ks, MiG-29M/M2 (Fulcrum) – 6 ks, MiG-35S/UB (Fulcrum) – 6 ks, MiG-ATS (Miser) – 2 ks (nezaveden do výzbroje), Su-17/-20-22 (Fitter C-K) – 4 ks, Su-24/-24M (Fencer A-D) – 6 ks, Su-25 (Frogfoot) – 8 ks, Su-27 (Flanker B) – 6 ks, Su-27SM (Flanker J), Su-27SM3 (Flanker J mod), Su-30MKK/MK2 (Flanker G1/G2) – 4 ks, Su-30MKI (Flanker H) – 4 ks, Su-30M2 (Flanker G), Su-30SM/SM2 (Flanker H), Su-33 (Flanker D) – 4 ks, Su-34 (Fullback) – 6 ks a Su-35S (Flanker M) – 6 ks

Nosič (9-A-5013): Mi-28NM (Havoc), Mi-171Š (Hip) a Ka-52M (Hokum)